Hobit: Bitva pěti armád

2

Když Peter Jackson oznámil, že chce z Hobita udělat trilogii jako je Pán prstenů, přestože je v knižní podobě oproti němu Hobit jen asi čtvrtinový, mnoho lidí začalo obracet oči v sloup. Nicméně Jackson se svého úmyslu držel a celou trilogii dovedl do konce. Proto tady teď máme konečně Bitvu pěti armád, jak se třetí díl filmové verze Hobita jmenuje. A přestože je to v určitém směru důstojné zakončené filmové ságy, je také znát, že kritici onoho dodatečného obsahu měli pravdu, a tři díly jsou na Hobita trochu moc.

Třetí Hobit začíná přesně tam, kde druhý díl skončil, tedy drakem Šmakem letícím na jezerní město Esgaroth. I když pojem „začíná“ není úplně to pravé slovo, protože ke smrti draka dojde nakonec poněkud prapodivným způsobem ještě před úvodními titulky. Je znát, že přestože se na konci druhého dílu tvářila tato scéna jako něco velikého, ve skutečnosti byla pro filmaře do značné míry vedlejší. Třetí díl je totiž celý primárně o velké bitvě před branami Osamělé hory, a o událostech, jež všechny jednotlivé armády – lidi, trpaslíky, elfy, skřety, a vrrky – vlastně svedly dohromady. Pokud jste četli knihu, připravte se přitom na mnoho dějových změn. Už v recenzi na předchozí díl, Šmakova dračí poušť, jsem psal o tom, že si film začíná jít silně vlastní cestou, zatímco v prvním díle trilogie, nazvané Neočekávaná cesta, byly změny jen relativně malé. V Bitvě pěti armád se už ale Jackson vydává čistě do světa vlastní fantazie, a ne vždy je to Hobitovi ku prospěchu.

Bitva o Esgaroth

Bitva o Esgaroth působí na první pohled dramaticky, ale dlouho nevydrží.

Já osobně patřím spíše mezi ten druh diváků, který dokáže od sebe oddělit psanou předlohu a filmové dílo, a posuzovat je na sobě zcela nezávisle. Proto mi samotné rozdíly mezi knihou a filmem nijak zážitek nekazí. Z hereckého hlediska v tomto ohledu jasně třetímu dílu Hobita dominuje Richard Armitage, hrající trpaslíka Thorina. Jakkoliv je výkon Martina Freemana, jenž byl tahákem filmu v předchozích dvou dílech, pořád výborný, Thorin se ve třetím díle stává mnohem více než jen dvourozměrnou akční postavou. Jeho vnitřní běsy ho začínají naplno ovládat a Thorin tak svádí obrovskou vnitřní bitvu. Jeho postava se tak jako vlastně jediná v průběhu filmu výrazně charakterově proměňuje a strhuje veškerou pozornost na sebe. Naopak Tauriel, hraná Evangeline Lilly, v Bitvě pěti armád naplno prokazuje, že její postava nemá ve filmu žádný účel kromě toho, aby si mohla určitá sorta diváků okukovat pěknou elfku. Prakticky všechny její scény by se daly bez problémů vystříhat a Hobit nejen, že by dějově nijak neutrpěl, ale pravděpodobně by mu to i dost prospělo.

Thorin

Thorin je jednoznačně nejzajímavější postavou ve filmu

Čemu se ale Bitva pěti armád bohužel nevyhnula, je její zjevné natahování děje. A to nejen pomocí často naprosto zbytečných a nicneříkajících scén s Tauriel, zabíhajících až k patetičnosti, ale i mnohonásobným opakováním stejných efektů, komických vložek vedlejších postav a pohledů na vizuální scenerie v okolí, které sice vypadají úžasně, ale jsou ve filmu v takovém množství, že často už dost zdržují akci. Komické postavy mohou být samozřejmě příjemným rozptýlením, ale ne v okamžiku, kdy opakují sto a jednu variantu téhož vtipu v na sobě naprosto nenavazujících scénách. A to vše proto, aby nakonec dotyčné postavy zmizely z filmu, aniž by bylo jakkoliv vysvětleno, co se s nimi vlastně stalo – v okamžiku, kdy se všem divákům už znechutí natolik, že napjatě čekají, kdy je někdo konečně nějakým brutálním způsobem odstraní nejen ze scény, ale i ze světa živých. Pocit určitých nenaplněných očekávání se v tomto případě dostavuje opravdu velice silně.

Stejně tak akční scény, které už v případě třetího Hobita opouštějí jakoukoliv snahu držet se fyzikálních zákonů, se opakují mnohokrát dokola v různých variacích. Je vysloveně vidět, že filmaři využívali každý možný technický způsob, jak prodloužit film o několik dalších vteřin. Možná by ale bylo lepší odpustit si další nesmyslnou bitku ve vedlejší uličce a už dávno ne vtipnou komickou scénku, a radši lépe zakončit příběhy některých konkrétních postav. I velká bitva pěti armád sama skončí naprosto nečekaně během asi tří vteřin hned poté, co hrdinsky skoná hlavní trpasličí postava, jako by šlo o něco vedlejšího, přestože předtím zuří po skoro dvě hodiny na poměrně velkém území a bez jakéhokoliv většího přechodu nebo vysvětlení se pak Bilbo ocitá na cestě domů. Osudy mnoha dalších postav se můžeme pouze dohadovat.

Bitva pěti armád

Samotný střet je udělán ve správně megalomanském měřítku

I přes všechny tyto nedodělky, opakované vycpávané scény různého druhy a nesmysly jak fyzikálního, tak technického rázu – způsob, jakým na začátku Bard pečlivě hledá jediný šíp, který může prostřelit dračí šupiny, aby pak sestrojil improvizovanou balistu z trosek věže a svého syna, a pečlivě zamířil na jediné místo, kde drak žádné šupiny nemá, je opravdu výživný – není Bitva pěti armád ani zdaleka špatný film, a technické zpracování má určitě na vysoké úrovni. Jen je potřeba do značné míry vypnout mozek, brát ji jako pohádku, a spoustu věcí prostě neřešit. Je ale trochu škoda, že je to vůbec nutné, protože když to člověk srovná i jen s filmových Pánem prstenů, který je sám o sobě oproti knize značně fantastický, tak je Hobit kvalitou i stylem viditelně úplně jinde. Autor, jako je Tolkien, by si zasloužil mnohem lepší zacházení.

82% Výborné

Třetí Hobit vyniká především ve vizuálním zpracování, a znatelně se snaží nastavovat příběh různými umělými vycpávkami. Velké množství jeho bojových efektů se také posunulo do až absurdní roviny. Z technického hlediska je ale pořád na vysoké úrovni a herecké výkony má stále vynikající, tentokrát obzvláště ze strany Richarda Armitage, hrajícího trpaslíka Thorina.

  • Příběh 70 %
  • Herecké výkony 85 %
  • Atmosféra 75 %
  • Vizuální zpracování 88 %
  • Zvuk 90 %
  • Uživatelské hodnocení: (2 hlasů) 87 %
Sdílet

2 komentáře

  1. „Alfriede, čouhá ti spodnička!“ – ha ha, to jsme se zasmáli, Barde.

    No jo, probrali jsme to doma tisíckrát a naprosto souhlasím.

Napsat komentář