Pornopop: Posilování v Berouně

0

Když se kapela vydává někam mimo město na koncert, obvykle jezdí autem. Je k tomu celá řada dobrých důvodů. I relativně malá kapela má totiž velké množství poměrně neskladných zavazadel, která je třeba převézt; například asi polovinu členů kapely, kteří jsou k něčemu akorát na podiu, aby dělali nějakou tu šou, ale mimo něj je lepší uklidit je z cesty, aby nepřekáželi, podobně jako u orchestru stojany na noty. V případě Pornopopu do této kategorie spadal především zpěvák, ale v jednotlivých kapelách se to samozřejmě různí. Potíže ovšem nastávají tehdy, když auto přestane být k dispozici. Tedy, v případě jako je Pornopop, potíže ještě větší, než obvykle. Policie na nás sice přišla jen jedinkrát, ale pravděpodobně proto, že se nás jinak bála.

Dnes už si nepamatuji úplně přesně, který den to tehdy byl, co jsme se museli nečekaně bez auta obejít, ale jsem si naprosto jistý, že to bylo krátce před vánocemi. To se rozhodně nedalo přehlédnout. Basák totiž s autem normálně dorazil do zkušebny, ze které jsme se chystali vyjet na koncert jako obvykle, tentokrát do Berouna. Akorát už na první pohled byl v té cestě malý háček. Z auta na všechny strany trčel poměrně velký vánoční strom. Dodnes nevím, kde ho basák sebral. Je možné, že ho normálně koupil, ale stejně tak ho mohl i někde uříznout u cesty, u něj člověk nikdy nevěděl. Jediné, čím jsem si jistý, že zpěváka si na to, pokud to byl ten druhý případ, určitě nevzal. Jeho způsob pomoci totiž spočíval v tom, že si zapálil jointa a zvědavě koukal, jak se druhý činí. Vzhledem k tomu, že byl strom poměrně velký, tak bychom si nejspíše všimli, kdyby se nám ze zpěváka najednou stal nemrtvý, přestože by změna nejspíše spočívala pouze v tom, že by své pravidelné výkřiky „pivo“ zaměnil za výkřiky typu „mozky“.

Vlastně, jak tak o tom přemýšlím, z hlediska zpěvu by ten zombácký chraplák možná byl i vylepšením, ale… No nic, to už je promeškaná příležitost.

V každém případě nám na naše překvapené pohledy a dotazy, jestli chce jet do Berouna i s tím stromem, zpěvák odpověděl, že ne, že ho ale teď už z auta nezvládne včas vytáhnout, a že proto pojedeme celá kapela autobusem.

Musím říct, že se dodnes obdivuji bubeníkovi, že tehdy nedezertoval. Já sám jsem tehdy měl ještě ve srovnání s pozdější dobou jen poměrně málo věcí, a moje tehdejší kombo vážilo pouze nějakých deset kilo. Ale náš bubeník, shodou okolností při této příležitosti skutečně ten hlavní, který s námi i nahrával, toho přece jen měl na tahání trochu víc.

„Vezmi si jen to nejnutnější, hraje tam ještě druhá kapela a základ bubnů vezme ona“, vyřešil problém bubnů basák. Což znamenalo, že si má bubeník vzít „jen“ jeden dva menší bubny a všechny činely. Ten z vás, kdo se s kompletní sadou činelů a dvěma bubnama v ruce nikdy nezkusil tahat, ať si to někdy prosím vyzkouší, stojí to za to.

Když jsme sbalili věci, tak jsme ovšem zjistili, že i tak to nakonec nejvíc odnesl, a to v tomto případě doslova, sám basák. Jako valná většina basáků totiž měl vždy dojem, že aparatura, pod kterou se při hraní netřese půlka pódia, není dostatečně veliká. A to přesto, že v případě jeho hry na basu by se člověk spíše měl tendence třást i s malou aparaturou sám kvůli potenciálním hrozbám na těžké ublížení na zdraví. Ale aspoň jsme mohli s pocitem nějaké spravedlnosti na tomto světě my ostatní vzít svá zavazadla a nástroje, a v duchu se mu pošklebujíce jít tam, kam nás basák nasměroval na autobus.

V tomto okamžiku chci podotknout, že zcela nechápu, proč pražská MHD nesundává označení ze zrušených zastávek autobusů. Je tomu vlastně už přes deset let, co jsme tam na radu basáka stáli a čekali na autobus. Nedávno jsem ale shodou okolností znovu projížděl kolem, a ty zastávky tam jsou ještě POŘÁD OZNAČENY!

A přitom už před těmi více než deseti lety, když jsme spěchali, abychom byli na tom našem koncertě alespoň trochu včas, tak jsme čekali deset minut, dvacet minut, půl hodiny… a pořád nic nejelo. To už nám to začalo být trochu divné, tak jsme se ujišťovali u basáka, jestli si je jistý, že ten autobus tam skutečně jezdí. On nám pořád tvrdil, že jo, a že kdyby ne, tak proč by tam bylo to označení těch autobusových zastávek?

Nakonec nás asi po skoro hodině čekání vysvobodila jedna překvapená kolemjdoucí, která nám s mírným pobavením sdělila, že ty autobusy už tam půl roku nejezdí. My se jí zeptali, jestli tedy náhodou neví, odkud jezdí teď. Ona že jo, že jezdí z Nových Butovic. Tedy přesně odtamtud, kde měl sto metrů od nich Pornopop svou zkušebnu, a odkud jsme asi hodinu a něco předtím vyjeli čekat na tyhle zastávky.

Po prvním impulsu, a to způsobit něco nepěkného basákovi, který byl mimo jiné zastaven myšlenkou, že bychom pak ty jeho věci museli na Butovice odnést sami, zazněl okamžitě návrh, jestli by nestálo za to zavolat do Berouna, zrušit ten koncert, a když už pojedeme stejně ke zkušebně tak tam ty věci vrátit a jít se v klidu domů opít. Návrh byl nicméně nemilosrdně basákem vetován, takže jsme nakonec přece jen vzali své věci, a vydali se hledat ten autobus k naší zkušebně.  Našli jsme ho poměrně snadno, dokonce na něj bylo ze zkušebny i vidět, a přestože se autobusák tvářil všelijak, do Berouna nás nakonec odvezl.

Koncert v Berouně sám o sobě proběhl víceméně klasicky, tedy klasicky na Pornopop; detaily viz například články o koncertech z klubu Klamovka. Nicméně už cestou tam se dostalo basákovi aspoň první části odplaty za ten výlet. Hospoda, kde jsme hráli, byla totiž od autobusového nádraží nějaké tři kilometry, a on si musel celou cestu nést na zádech sám basu a své kombo (jestli se to tak ještě dalo nazvat) v rukou. Následná únava kupodivu na jeho hru neměla žádný vliv, ale možná byla i jeho normální hra prostě takového typu, že jen nikdo nic nepoznal. Dorazili jsme také samozřejmě o hodinu pozdě, ale to už u nás nikoho ani moc překvapit nemohlo, a navíc jsme stejně začínali až jako druzí. Jak jsme konstatovali po příjezdu, druhá kapela měla alespoň možnost celou dobu vítat osobně pozdě dorazivší fanoušky. Což samozřejmě znamenalo, že stáli u baru a pili alkohol dle svého výběru, protože to by nejdříve na ten koncert nějací fanoušci museli vůbec dorazit. Ale naděje umírá poslední.

Mnohem zajímavější než samotný koncert byla ovšem opět cesta zpátky. Kromě toho, že nás opět čekala ta tříkilometrová cesta na autobusové nádraží s technikou v rukou (druhá kapela si prohlédla, co neseme a radši odjela hned potom, co zvládli sbalit našemu bubeníkovi pod rukama svoje části bubnů), tak bylo o dost později a autobusy už nejezdily tak často. Basák už s námi kvůli tomu, jak ho bolely ruce, odmítal i komunikovat. Kdykoliv na něj někdo promluvil, tak se z něj vydralo jen zaúpění „Nemluvte teď na mně, počkejte na zastávku, až budu moct to kombo položit“. Jednou nebo dvakrát nám také navrhoval, jestli si to s ním nechceme vyměnit, ale přestože jsme normálně poměrně vstřícné povahy, tentokrát se nám z nějakého důvodu ani trochu nechtělo. Na zastávku autobusu v Berouně jsme nicméně dorazili všichni živí. Tím ovšem problémy zdaleka neskončily.

Nevím, jestli jsou berounští autobusáci nerudnější, nebo jestli ten, na kterého jsme narazili, byl z Prahy a měl špatný den, ale každopádně řidič posledního přímého autobusu se na nás podíval, jak čekáme na nástupišti, prohlásil, že něco tak velikého jako basákovo kombo do autobusu nesmí a ať jedem vlakem, a zabouchl nám dveře před nosem.

V tom okamžiku jsme udělali bojovou poradu. V ní vyšlo najevo, že nikdo z nás netuší, kde je v Berouně vlakové nádraží, že basák by tam pravděpodobně stejně nebyl schopný své kombo dopravit, a že ani kdybychom tam dorazili, tak stejně nevíme, jestli tam ještě teď něco pojede. Naproti tomu na autobusovém nádraží už jsme. Do Prahy nás sice už žádný autobus přímo zavézt nemohl, tedy ne dříve než ráno, ale další jel aspoň do Rudné na okraji Prahy. Z té se dalo jet do Zličína, kde už v tu dobu bylo metro. Takže jsme basáka s jeho kombem před příjezdem dalšího autobusu (na nějž jsme si museli tři čtvrtě hodiny počkat) nenápadně uklidili stranou, aby autobusák nic netušil. Pak jsme se po otevření dveří rychle nahnali dovnitř i s basákem hned za námi. Jak se ale ukázalo, bylo to naprosto zbytečné, i když to poskytlo basákovi další dodatečný pohybový trénink (některé ty vzpomínky jsou docela sladké, takhle když už to má člověk za sebou). Tento konkrétní autobusák byl nejen bezproblémový, ale měl pro nás celkem pochopení. V autobuse prakticky nikdo další nejel a my strávili celou cestu do Rudné nakonec průběžným pokecáváním s ním (když to situace na silnici dovolila) o strastech a radostech muzikantského života. Nakonec nám v Rudné zastavil na rohu mimo zastávku, abychom to měli blíž na přestup. Jinak bychom ho asi vůbec nestihli; kvůli přestavbám silnice jsme měli mírné zpoždění a autobusy na sebe navazovaly velice těsně. Což bylo štěstí, jinak se mohlo stát, že by tam minimálně basák čekal i se svým kombem až do rána. Vzhledem k tomu, že já jsem tehdy bydlel hned u Zličína, tak by mne rozhodně nikdo nedonutil čekat tam s ním, a ten zbytek už bych přinejhorším i došel. A jak už bylo řečeno, moje technika nevážila zdaleka tolik co ta jeho.

Nicméně takhle jsme autobus stihli, a snad s výjimkou basáka a zpěváka, kteří bydleli hned v ulici u zkušebny, se nikdo už neobtěžoval dávat nejdřív věci do ní, ale jeli jsme hned domů. Netuším, jak dlouho si basák léčil ruce. Zkoušku jsme pak neměli hodně dlouho, ale to zase nebylo u Pornopopu tak výjimečné. Nicméně pravděpodobně si to zapamatoval, protože už nikdy ho ani nenapadlo, že bychom jeli na koncert mimo Prahu jinak než autem.

Jak je vidět, i v muzice často platí klasické pravidlo všech kulturistů: No Pain – No Gain…

Sdílet

Napsat komentář