Pan Kaplan, stále superlativní

1

kaplaneisnerKdyž jsem posledně psal recenzi na knížku, sérii Inheritance od Christophera Paoliniho, označil jsem za největší vadu české verze díla jeho překlad. Přestože se však na tento problém dá narazit často, není zdaleka pravdou, že překlad do češtiny automaticky knihu pokazí. Najdou se i takové případy, kde se překlad originálu minimálně vyrovná. Spousta lidí by mi tady měla pravděpodobně tendence uvést Kantůrkovy překlady knih Terryho Pratchetta, s čímž nemůžu než souhlasit, přestože bych si často přál, aby si v Talpressu hned od začátku uvědomili, že knihy musí projít také korekturou. Nicméně jsou i takové překlady, kde přeložit knihu vlastně znamenalo napsat ji znovu – a český překladatel přitom odvedl tak vynikající práci, že stvořil něco naprosto vyjímečného. Jeden z takových případů je právě kniha Pan Kaplan má stále třídu rád od Leo Rostena, kterou překládal Antonín Přidal.

Pan Kaplan má stále třídu rád jsou vlastně dvě knihy. Původně začaly vycházet v třicátých letech dvacátého století jako povídky v časopise The New Yorker. Leo Rosten, kterého krize donutila pracovat jako učitele angličtiny na škole pro imigranty, je tam publikoval původně pod pseudonymem Leonard Q. Ross. Studoval tehdy totiž na univerzitě v Chicagu, a nechtěl ohrozit svůj doktorát spojením svého jména s humoristickým dílem, jakkoliv kvalitním. První kniha nakonec vyšla jako soubor v roce 1937. A už v roce 1946 poprvé vychází v češtině, tehdy v mnohokrát oceňovaném překladu Pavla Eisnera, pod názvem Pan Kaplan má třídu rád. Sám jsem nikdy neměl možnost si Eisnerův překlad osobně přečíst, ale vzhledem k tomu, nakolik se čeština od roku 1946 proměnila, se o to ani moc nesnažím; mimo jiné jsem už příliš zvyklý na mnohem modernější verzi Kaplana z pozdějších let, přepsanou nejdříve výrazně přímo Leo Rostenem, a poté přeloženou do pořád ještě moderní češtiny Antonínem Přidalem.

educationofhymankaplanLeo Rosten totiž nezůstal spokojen se svou první knihou, a dopisoval další a další epizody, až nakonec v roce 1959 vyšla další kniha s názvem Návrat Hymana Kaplana (The Return of Hyman Kaplan). Většina kritiků z ní byla nadšená; jeden anglický kritik ji označil rovnou za „nejzávažnější literární návrat od doby, kdy byl na svět přiveden Sherlock Holmes“, přestože se od některých jiných recenzentů nevyhnula ani poznámkám o nastavované kaši a ředění nápadů. Fanoušci, kteří se obvykle moc názory kritiků nezatěžují, byly ovšem z knihy naprosto nadšení. Proto v roce 1963 podepsal Leo Rosten smlouvu na vydání obou knížek v jednom jediném díle. Ovšem i přes svá vlastní vyjádření, že zadání bude snadné splnit, protože vše už je napsáno, nakonec trvalo třináct let, než knížka skutečně vyšla. Rosten, ve svém věku už mnohem vyzrálejší autor, totiž při té příležitosti neodolal a obě díla výrazně přepsal, přidal některé nové postavy a i celé nové epizody. Výsledné dílo vyšlo pod názvem Ó Kaplane, Můj Kaplane! (O Kaplan! My Kaplan!) v roce 1976. A právě toto dílo dostal nakonec do ruky na přeložení Antonín Přidal.

Je samozřejmě logickou otázkou, co dělá překlad Pana Kaplana tak odlišným od jiných anglických děl. Vždyť i humoristických děl, kde je použito velké množství specifických jazykových obratů, by se dalo najít mnoho. Je to tím, že jde o povídky ze školního prostředí, kde se lidé učí zacházet a pracovat s cizím s jazykem. Kde lidé tápají, dělají chyby, přeřeknutí, mají své nezdary a úspěchy při jeho osvojování a komolí ho každý specificky vzhledem ke svému jazyku původnímu. Rosten Kaplana samozřejmě napsal tak, aby toto jazykové zápolení jeho žáků, stejně jako napravování jejich chyb bylo úsměvné a zajímavé pro čtenáře v angličtině, jazyku dosti odlišnému od toho českého. Překlad proto nebyl ani tak překladem, ale spíše tvořením nového díla. Žáci nově vytvářejí své jazykolamy kolem českých ř, místo obdobných anglických svízelných míst, reakce a vtipy jsou úplně jiné a nové, a přesto ve stejném duchu, neboť se pořád jedná o práci s jazykem. Také některé historické postavy, o kterých se žáci ve škole při té příležitosti učí, musely být nahrazeny za postavy nám známější, a příběh vytvořen nově kolem nich. Ve výsledku je tedy český Kaplan ani ne tak překladem, jako spíše volnou improvizací na dané téma, které sice sleduje danou příběhovou linii, ale zcela po svém.

Nemohu úplně soudit, jak dopadl český Kaplan ve srovnání s originálem. Jakkoliv je moje angličtina na slušné úrovni, ocenit podobné jazykové kličky v cizím jazyce chce přece jen pochopení mnohem hlubší, než jaké mi stačí pro plynulé čtení normální anglicky psané knihy. Nicméně co posoudit bez problémů mohu, je samotná kvalita českého Kaplana.

Sreturnofhymankaplanám za sebe mohu říci, že český Kaplan je jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec. Poprvé jsem se k němu dostal, když mi bylo nějakých devět až deset let, a od té doby bylo jen jedno několikaleté období, kdy jsem se k němu pravidelně nevracel, abych si ho znovu přečetl; a to když jsem k němu ztratil přístup. Jak je totiž napsáno na obálce vydání, které mám doma: „Patří k těm, které se často záhadně ztrácejí, protože ti, co si ji vypůjčili, ji neradi vracejí, a ti, kterým chybí, ji rádi kradou.“ I já jsem už zažil tuto zkušenost, a jednou jsem pak o ni přišel kvůli stěhování, a nyní si ji pro jistotu pečlivě hlídám.

Pan Kaplan nemá příběh v klasickém slova smyslu, je to spíše soubor povídek. Děj obou knih je dán spíše postupem školního roku, kdy jsou jednotlivé příběhy seřazeny dle určitých dat a témat k nim patřících, což vytváří dojem plynutí času, jak je žáci s jejich profesorem postupně probírají. Každá jednotlivá kapitola však je naprosto funkční sama o sobě, a to včetně úvodních a zakončujících kapitol obou knih. Tak také ostatně původně vycházely, jako jednotlivé povídky v časopise. Ze všeho nejvíc Kaplan připomíná knižní verzi dnes populárních sitcomů.

Jinak přestože jde o klasické dílo ze školního prostředí, které stejně jako mnoho jiných má spoustu památných výroků a prohlášení. Jen málo ale připomíná ta, která by asi nejspíše přišla většině českého obyvatelstva na mysli, jako je třeba Cesta do hlubin študákovy duše nebo Marečku, podejte mi pero. Pan Kaplan má sice samozřejmě jako všechny školy své typické představitele žáků, ale ať už proto, že jde o školu pro cizince, nebo kvůli tomu, že jde o školu cizí, charaktery jednotlivých studentů jsou velice odlišné. Svého druhu je i zde každý student svůj vlastní archetyp, ale minimálně pro nás, odlišný od toho, na jaký jsme zvyklí. A to i přes to, že jednotlivé vlastnosti studentů samy o sobě nám nejsou neznámé, přestože jsou často dovedeny do extrému. Spíše kombinace jejich vlastností jsou pro českého čtenáře složené zase trochu jiným stylem, než je dávají dohromady čeští tvůrci. O unikátním charateru jménem Hyman Kaplan, který spojuje všechny příběhy do jednoho celku, ani nemluvě.

kaplanpribylKonečně z jazykového hlediska, za nějž je u české verze Kaplana co poděkovat mnohem více Antonínu Přibylovi než Leo Rostenovi, kniha naprosto exceluje. Je samozřejmé, že ne každému musí druh humoru, v kterém Pan Kaplan vyniká, sedět. Jedna z hlavních podmínek, aby vám vůbec kniha něco řekla, je mít nějaký vztah k češtině. Tedy ne jen ji používat, ale skutečně umět si užít hrátky s ní, její obraty, přetvářky a tvárnost. Kniha je napsána tak, že dokonalá znalost českého jazyka není nutností pro pochopení jejího humoru – naopak může zvídavé lidi o jejich jazyce ještě leccos naučit. A ve mně osobně už v mladém věku vzbudila velkou vášeň pro hraní si se slovy. Ale je to trochu jako vtipy o kočkách. Pokud ke kočkám nemáte žádný vztah, moc vás nepobaví.

Pokud ovšem nějaký vztah k českému jazyku máte, pak patří Pan Kaplan ke knihám, u kterých je těžké nesmát se v jednom kuse i uprostřed ulice nahlas. V každé kapitole najdete velké množství oněch klasických výroků, které se citují mezi zasvěcenými pořád dokola a kolují neustále dál a dál. A všechny postavy z obou knih jsou jedna vedle druhé takové, na které se jen tak nezapomíná. Český Pan Kaplan je jedním z oněch památníků, který tvoří stavební kameny českého jazyka a rozhodně by ho měl znát každý, kdo se o něj zajímá a pracuje s ním. Jak shodně prohlásili oba jeho překladatelé: „Pan Kaplan je úlitbou na oltáři Češtiny.“

91% Vynikající

Pan Kaplan je vynikající ukázkou kvalitní překladatelské i autorské práce s jazykem a jedno z děl, jež si dokázalo získat svým unikátním humorem srdce několika generací svých čtenářů. Pro všechny, kdo mají rádi humor a hrátky s jazykem je to vysloveně povinnost, u níž se stejným dílem zasmějí, jako poučí. Je jen škoda, že jak knih, tak překladů kvality pana Kaplana je na českém trhu čím dál tím méně.

  • Příběh 85 %
  • Práce s jazykem 95 %
  • Atmosféra 92 %
  • Reálie 90 %
  • Originalita 92 %
  • Uživatelské hodnocení: (3 hlasů) 96 %
Sdílet

1 komentář

  1. Já jsem si při prvním čtení Kaplana moc neoblíbila, ale ty ukázky, které jsi mi sem tem předčítal nahlas, mě přesvědčily, že bych se k němu asi měla vrátit 🙂

Napsat komentář