Bídníci (2012, film)

2
Javert

Russel Crowe jako inspektor Javert

Po shlédnutí Bídníků jsem se dlouho bránil tomu, napsat na ně recenzi. Hlavním důvodem bylo to, že se mi nikdy nepodařilo (ať už na videu, nebo ješté lépe živě) podívat se na britskou verzi muzikálu, podle které byl film udělán. Do Londýna, kde se hraje, jsem se sice pořád ještě nedostal, ale měl jsem mezitím možnost podívat se na koncert k 25. výročí premiéry muzikálu, a dvakrát si oživil alespoň celou knihu (nebo spíše knihy) Bídníci od Victora Huga, podle nichž jsou jak film, tak původní muzikál udělány. Takže nakonec jsem se rozhodl, přestože s velkým zpožděním (které se u mne začíná stávat pravidlem), recenzi přece jen napsat.

Galeje byly v tomto případě obtížnou životní epizodou nejen pro Jeana Valjeana, ale i pro  Hugha Jackmana

Galeje byly v tomto případě obtížnou životní epizodou nejen pro Jeana Valjeana, ale i pro Hugha Jackmana

Bídníci jsou rozhodně filmem, který budil od začátku mnoho kontroverzí. Všechny role v něm byly zpívané naživo, přímo při natáčení, a nikoliv později ve studiu, jak je u filmových muzikálů zvykem. Všechny hlavní role v něm hrají herci, kteří byli většině lidí známí spíše po role úplně jiného typu, než jsou muzikály. Hlavní postavu Jeana Valjeana, trestance, který je propuštěn po devatenácti letech strávených na galejích (z nichž pět dostal právem za krádež chleba, a zbytek za neúspěšné pokusy o útěky), si zahrál Hugh Jackman, pro většinu filmových fanoušků známý hlavně jako Wolverine ze série X-man. Jakkoliv se to ovšem pro ty, kteří Jackmana znají pouze z akčních filmů, může zdát jako podivná volba, byla to volba poměrně logická. Jackman se původně totiž proslavil právě hraním v muzikálech na West Endu v Londýně. Většinou obecenstva nakonec nejkritizovanější se pak stalo obsazení druhé hlavní role, inspektora Javerta, známým (mimo jiné) gladiátorem Russellem Crowem. Ani ten se ovšem muzice nevyhnul. Má za sebou léta působení a nahrávání coby zpěvák a kytarista v kapelách. V první z nich působil už v osmdesátých letech, dvacet let před svou rolí v Bídnících. Nakonec asi nejoceňovanější z hlavních taháků filmu se stala Anne Hathaway, známá třeba z obou filmů Deník princezny, Ďábel nosí Pradu, nebo nedávno jako Selina Kyle/Catwoman z filmu Temný rytíř povstal. Ta si zahrála roli prostitutky Fantine, a přestože je její role ve filmu ve srovnání s ostatními svou délkou relativně malá, je opravdu dechberoucí a dle mého názoru za ni zcela po zásluze získala hned čtyři různé ceny: Oskara, Zlatý glóbus, BAFTA, a cenu SAG.

Anne Hathaway tentokrát osud princezny nečeká

Anne Hathaway tentokrát osud princezny nečeká

Ve filmu se samozřejmě dá najít i několik dalších známých jmen. Mně osobně nejvíce zajímalo, jak si se svou rolí poradila dvojice herců, známých z rolí, jež sice byly známé pro svůj atypický charakter, nicméně obvykle jiného druhu, než vyžadovali Bídníci. Jde o Helenu Bonham Carter, známou z kdečeho od sympatické opice v Planetě opic po Belatrix Lestrange ve filmech o Harry Potterovi, a pak kontroverzního komika Sashu Barona Cohena, proslaveného u nás především jako představitele Borata. Ti hráli manželskou dvojici Thénardierových, původně hostinské pochybného charakteru a později známý pár pařížského podsvětí. V muzikálu (a následně filmu) sice nemají ani zdaleka tak zlou povahu jako v původní knize, a slouží spíše jako komické postavy (i když naprosto bezcharakterní), přesto se mi obzvláště Sasha Baron Cohen zdál být původně dosti zvláštní volba. Nakonec ale byl jím ztvárněný Monsieur Thénardier jedna z mých nejoblíbenějších postav, a to jak herecky, tak hlasovým projevem.

Malá Cosette v drápech manželů Thénardierových

Malá Cosette v drápech manželů Thénardierových

Tím se dostáváme k mnoha diváky kritizované části, a to jak vlastně jednotliví herci dokázali své party zazpívat. Co se týče Hugha Jackmana, tam bych řekl, že se své role zhostil se ctí. Vzhledem k tomu, že bylo nutné, aby vše nejen zpíval, ale zároveň i hrál – a to většinou za mnohem těžších podmínek, než jaké mají herci v muzikálu – není mu zpěvově vůbec co vyčítat, a získal myslím oprávněně za svou roli Oscara a Zlatý Glóbus. Například zpívat, když na vás někdo lije litry vody, uprostřed mnohem zuřivějšího souboje, než jaký byste mohli běžně vidět na muzikálové scéně, při brodění se bahnem či v některých případech při balancování nad hlubokým příkopem rozhodně hercům na klidu nepřidá. Přesto je v některých místech znát, že na některé konkrétní písně, jako je například ikonická Bring Him Home, Jackmanovi už hlas úplně nestačí, a není to ztíženými podmínkami. Píseň je prostě napsána pro zpěváka s širším hlasovým rozsahem. Na druhou stranu, ten rozsah je opravdu veliký, a takových míst tam není moc. Většinu písní zvládl Jackman zazpívat výborně.

Jean Valjean coby ctihodný starosta

Jean Valjean, ctihodný starosta

Hodně kritizovaný byl za své působení Russell Crowe, hrající (a hlavně zpívající) Javerta. Ani ne tak proto, že by ho špatně hrál (zahraný byl naopak výborně), ale za to, že prý jeho přednes byl takový bez výrazu. Já osobně jsem to ale u této konkrétní postavy spíše ocenil. K charakteru postavy to i podle popisu knížky prostě patří, a kromě jednoho dvou zakolísání, které se ale vzhledem k živému zpěvu dalo najít skoro u všech větších rolí (se dvěmi výjimkami, o kterých se rozepíšu později), zpíval vesměs čistě a bylo znát, že hlas má cvičený. Je pravda, že muzikálový Javert v britské adaptaci, nakolik jsem to mohl posoudit z výročního koncertu, byl udělán jako něco na způsob vzteklého psa, a jeho způsob zpěvu a ztvárnění postavy tomu odpovídal. Crowův Javert charakterově ovšem mnohem více odpovídá knize, a mně osobně také více sedí do příběhu. Muzikálový mi přišel často silně přehnaný a až fraškovitý, spíše než budící hrůzu svým ledovým klidem. Ale to už je na každém, aby si posoudil, které ztvárnění mu více vyhovuje.

Dospělá Cosette a Marius

Dospělá Cosette a Marius

O tom, že Anne Hathaway dostala za své ztvárnění Fantine hned několik cen už jsem se zmínil, a popravdě ani nevím, jak bych slovy popsal dojmy, které její role vzbuzuje. Je to jeden z těch případů, které se prostě musí vidět a v tomto případě i slyšet, jedna z těch, na které se nezapomíná. Je paradoxem, že dcera Fantine Cosette, okolo níž se vlastně většina příběhu díla točí, a kterou hrají ve filmu Isabelle Allen (jako malá dívka) a Amanda Seyfried (dospělá), nakonec díky tomuto strhujícímu představení Anne Hathaway dosti zapadla. A to přesto, že ani jedna z jejích představitelek nezahrála svou roli špatně, i když bych osobně řekl, že dospělá verze Cosetty zůstala svému mladému já leccos dlužna. Malá Cosette působí jako mnohem větší charakter, a to přesto, že má ve filmu mnohem méně prostoru.

Gavroche. Fakt, že je mladší bratr Éponine, z filmu a muzikálu jaksi vymizel.

Gavroche. Fakt, že je mladší bratr Éponine, z filmu a muzikálu jaksi vymizel.

Další postava, která mi přišla také ve filmu trochu zatlačena do pozadí, přestože se jedná o jednu z hlavních, byl Marius, hraný Eddiem Redmaynem. Tam jde podle mne ale hlavně o problém herecký, protože zpěvově byl Marius zazpívaný výborně. Herecky prostě na svou roli úplně nedostačoval, rozhodně ne v okamžiku, kdy kolem sebe měl tak výborně zahrané postavy jako Jeana Valjeana, Javerta, Thenardierovy, a především tři excelentně zahrané i zapívané postavy, kteří dominují popisu francouzské revoluce v Bídnících: malého tuláka Gavroche, hraného Daniellem Huttlestonem, Enjolrase, hraného Aaronem Tveitem, jenž svým zjevem a kvalitou zpěvu vypadal, jako by se pro svou roli vůdce vzbouřenců přímo narodil, a Éponine, hranou Samanthou Barks. Ta si jako jediná ve filmu zopakovala roli, kterou hrála už přímo v britském provedení muzikálu, a s přehledem také přezpívala všechny ostatní hlavní postavy o několik tříd. Ve filmu také prokázala, že umí nejen zpívat, ale i hrát, a její provedení písně On My Own je pro mne spolu s I Dreamed A Dream od Anne Hathaway herecky i zpěvově zlatým hřebem filmu.

Enjorlas, neohrožený vůdce revoluce

Enjorlas, neohrožený vůdce revoluce

Za samostatnou zmínku pak ještě také stojí z hlasového hlediska účinkování Colma Wilkinsona, vůbec prvního představitele Jeana Valjeana v britském provedení muzikálu, v roli biskupa Myriela. Jeho působení se dá označit spíše za cameo, než za plnou roli, vzhledem k tomu, že má ve filmu pouze jednu plnou píseň, ale i tak je jeho účast ve filmu velice vítaná, a právě on je tím druhým bezchybným hlasem (vedle Samanthy Barks), o němž jsem se zmiňoval dříve.

Éponine v podání Samanthy Barks

Éponine v podání Samanthy Barks

Toto bezchybné hlasové podání obzvláště vyniká, pokud si uvědomíme podmínky, za kterých běžně herci zpívali své party a o nichž už tu byla řeč. Bídníci sice nejsou nějak převratná akční podívaná, kde by se konaly honičky a souboje jako z hong-kongských akčních filmů. Stejně tak speciální efekty nejsou na úrovni nejnovějších Holywoodských trháků, ale je znát, že se všichni členové filmového týmu snažili, a celek je rozhodně podstatně dynamičtější, než by člověk našel u běžného muzikálu. U pár scén, obzvláště v případě Russella Crowa, člověka docela jímá hrůza, když si představí, že to musel skutečně natáčet sám a ještě u toho zpívat. Třeba píseň Stars by mohla slabším povahám způsobit závratě i jen při jejím sledování. A to počítám s tím, že při tom diváci sami budou sedět bezpečně doma v pohovce. Ostatně herci přiznali, že celkem nebyla výjimka natáčet jednu scénu i na čtyřicet pokusů. A některé scény, při nichž jsou někteří účinkující doslova soustavně zaléváni proudy vody, nebo pohřbíváni do bahna, bych já sám dost možná odstonal, a není mi jasné, jak při tom ještě byli schopni zpívat.

Biskup Myriel v podání Colma WIlkinsona. Díky němu se vlastně potkali dva Valjeanové v jednom filmu.

Biskup Myriel v podání Colma WIlkinsona. Díky němu se vlastně potkali dva Valjeanové v jednom filmu.

Co se týče příběhu, ve srovnání s původním muzikálem doznal film přece jen pár změn, a není jeho přesným převedením na filmové plátno. Některé písně byly zkráceny, jiné, které měly stejnou melodii s předchozími, ale jen pozmněněný text, byly vypuštěny skoro úplně – například druhé hlavní rozverné duo manželů Thénardierových, Beggars at the Feast, a pár dalších. Úplně pak byly vypuštěny dvě písně, Cosettina I Saw Him Once a Dog Eat Dog od Thénardiera. Naopak jedna píseň přibyla, zpívá ji Jean Valjean a jmenuje se Suddenly. Veškeré hudební úpravy mají na svědomí původní autoři muzikálu, Claude-Michel Schönberg a Alain Boublil, takže nová píseň i ostatní změny naprosto bez problémů zapadají do celkového hudebního stylu a pokud člověk neví, jak původně muzikál vypadal, nemá v podstatě šanci je rozeznat.

Poslední barikáda

Poslední barikáda

Pokud ovšem srovnáváme s knihou, tam už je rozdíl velice výrazný. Chci se časem věnovat knize samostatně, takže ji tu nebudu podrobně rozebírat, ale hlavní rozdíl je vidět už na zobrazení postav Thénardierových. V knize jsou to nenapravitelní zločinci, neštítící se ničeho, a i jediný skutečně dobrý skutek, který Thénardier za celou knihu vykoná, vznikne v podstatě omylem při pokusu o okradení dotyčného. Jinak se neštítí vražd, mučení, vydírání, podvodů a dokonce ani otrokářství. Ve filmu i muzikále o mnoha z jejich nejzávažnějších provinění nepadne ani slovo, a většina jejich ostatních činů má silně komediální podtón. Stejně tak hlavní postavy jsou mnohem neomylnější, heroičtější, mnohem méně (pokud vůbec) o sobě pochybují, a mnohem více splňují archetypy klasických moderních hrdinů. Naopak Javert je podlost sama, přestože v knize je ve skutečnosti pouze pronásledovatelem, a ještě vždy stejně tvrdým k sobě jako k jiným, přestože slepým ve své snaze o spravedlnost. Nikoliv však cíleným padouchem náturou.

Monsieur Thénardieur v plné ráži

Monsieur Thénardieur v plné ráži

Je zjevné, že autoři přepisu do muzikálu chápali pojem bídníci trochu jinak, než to chápe původní kniha. V mnoha směrech je jejich pohled silně černobílý, zatímco kniha se spíše pohybuje v neustálé šedi a pochybnostech, co se charakterů většiny postav a jejich motivací týče. Obrovské množství textu, které osvětluje vzájemné vztahy a vlastnosti jednotlivých postav, a jež se v muzikálu vůbec neobjeví, v tomto směru dělá také dílu medvědí službu. Občas člověk vlastně vůbec neví, co jsou postavy skutečně zač, a proč dělají určitá rozhodnutí. Příliš velké množství věcí zůstává pouze naznačeno, pokud se vůbec ve filmu (a pokud vím, tak v muzikálu je to stejné) objeví. Člověk, který knížku nezná, pak často může dojít v postupu příběhu k velice zacházejícím závěrům kvůli tomu, že si nesprávně vyloží souvislosti. Muzikálu i filmu také i přes jejich drastičnost chybí ten obrovský kontrast mezi pekelnými propastmi strastí, do nichž se jednotlivé postavy postupně dostávají, aby mohli diváci ocenit, jak vysoko se z nich vlastně dokážou pozvednout – či z těch výšin naopak spadnout dolů. Charakter knihy přitom do značné míry definují. Ale je to daň, kterou moderní muzikálové verze platí za neochotu ukázat z knihy skutečně to nejhorší.

Malá Cosette

Malá Cosette

Ve výsledku jsou ale i přes to Bídníci dílem, jež mohu rozhodně doporučit. Je samozřejmě otázka, nakolik komu co sedne, a lidé pravidelně zvyklí chodit na proslavené muzikály do vynikajících světových scén asi kvalitou zpěvu ve filmu nemohou být ohromeni. Na druhou stranu, film má vizuální zpracování, které si nikde v divadle neužijete, a také herecké kvality většiny účinkujících jsou na mnohem vyšší úrovni. Film asi nemůže uspokojit ani ty, kteří v něm budou hledat příběhovou hloubku knihy, ani ty, jež si chtějí poslechnout prvotřídní pěvecké muzikálové představení, a už vůbec není pro diváky, čekající strhující vizuální akční podívanou. Ale myslím, že bez problémů uspokojí diváky, hledající vynikající filmový muzikál, který vzhledem k formátu výborně zpracovává klasické dílo francouzské literatury.

89% Vynikající

Viděl jsem recenze, hodnotící Bídníky velice špatně. Hlavní problém tkví v tom, že je třeba si uvědomit, jestli chcete jít do kina na mluvený film, jestli chcete jít na muzikál do divadla, nebo jestli chcete jít na filmový muzikál. Každý z těchto žánrů má svoje a pokud jste fanoušci toho posledního, Bídníci se vám nepochybně budou líbit. Pokud máte rádi spíše některý z jiných žánrů, zvážil bych, jestli není lepší jít spíše na ten.

  • Příběh 88 %
  • Herecké výkony 88 %
  • Atmosféra 92 %
  • Vizuální zpracování 80 %
  • Zvuk 95 %
  • Uživatelské hodnocení: (3 hlasů) 75 %
Sdílet

2 komentáře

  1. Budu se konečně muset dostat k těm knihám – je trochu ironické, že jsem si je sehnala já, a ty je máš přečtené už dvakrát, zatímco já zvládla asi pět prvních stránek

Napsat komentář