Pornopop: Jak jsme málem skončili na policii

5

Jsou koncerty, které se domlouvají dlouho předem. Jsou koncerty, které se domlouvají jen na pár dní dopředu. Občas se stane, že je nutný záskok, a někdo vám zavolá, že potřebuje kapelu na ten samý večer. Nicméně v některých specifických případech se vám může stát, že máte koncert, a ani nevíte, že na něm hrajete. A to ještě k tomu koncert pěkně divoký.

Případ Pornopop a jeho přehmaty tu už byly probírány vícekrát. Skoro přesně před rokem jsem psal o úplně první kapitole, kterou se historie kapely začala psát, o Svědcích Jehovových. Původně už na starém, dnes zrušeném blogu pak vyšel článek o tom, Jak to všechno začalo pod samotným názvem Pornopop. Dále jsem psal o našem prvním natáčení ve studiuprvním koncertu, a památečním dvojkoncertu pod skrytým jménem v klubu Klamovka. Kdo by však čekal, že to bylo vše, co Pornopop zažil, zhluboka by se mýlil. Pornopop byl totiž hluboký důl na neuvěřitelné zážitky (ačkoliv už bohužel zdaleka ne takový důl hudební) a prakticky nemohl jet nikam, aby se mu něco nestalo.

Jedním z dalších podobných případů byl jeden koncert kdesi za Prahou, konaný k příležitosti narozenin jednoho našeho fanouška (ano, i něco jako Pornopop mělo fanoušky). Ten bydlel v jednom příměstském satelitu v menším domku se zahradou. Bylo to takové to klasické zahradní městečko, kde jsou vlastně jen domky, železniční zastávka, a prakticky žádné služby, protože všichni obyvatelé si pro všechno, co potřebovali, jezdili přímo do Prahy, kde povětšinou také pracovali. Jeden domek vypadal jako druhý, všechny vytvořené podle klíče, a naskládané vedle sebe jak podle pravítka – a stejně tak ulice. Člověk se té symetrie a řadovosti skoro až děsil. Připomínalo mi to spíš zboží naskládané v regálu, než něco, kde sídlí lidé.

Já nicméně ještě nějaké tři hodiny před začátkem koncertu neměl tušení, že někde hraji. Dokonce mi to vlastně ani nebylo nikdy oficiálně oznámeno, jak o tom tak přemýšlím. V klidu jsem si odpočíval doma, měl jsem zrovna volný den. Dnes už ani nevím, zda to bylo o víkendu nebo uprostřed týdne, tehdy jsem ještě dělal na prodejně na směny, a tak se to špatně odhaduje. V každém případě mi najednou přišla sms od zpěváka, že vlak nám prý jede za hodinu, a jestli jedeme spolu.

To mne udivilo hned z několika důvodů, protože za celou dobu, co jsem v Pornopou hrál, jsme se mimo společné akce s kapelou nikdy vlastně nesešli, a ani k tomu nebyla nejen z mé strany nijak výrazná chuť. A co se týče akcí s kapelou, tak na ten den mi nikdo o ničem neřekl, a pokud chtějí kluci udělat zkoušku, tak jaký vlak, když to mám do zkušebny pár minut autobusem? Na koncerty jsme pak potřebovali poměrně dost vybavení, a jezdili jsme proto obvykle autem, pokud jsme nehráli někde poblíž v Praze, kde by opět vyvstala otázka, proč jít na vlak. Poměrně zmaten jsem se tudíž zeptal, jaký vlak má na mysli.

On na to, že prý vlak tam a tam (přesný název si už dnes popravdě nepamatuji).

To nebyla úplně odpověď, která by mi poskytla dostatek potřebných informací. Logicky jsem se proto zeptal, proč bychom tam měli dnes jet.

Zpěvák na to, že na koncert.

Tím jsem se toho už sice dozvěděl o něco více, než jsem věděl na začátku, ale také mne to ještě více zmátlo. Obecně jsem nikdy moc nechodil na koncerty, kde jsem sám nehrál, dokonce i když se odehrávaly poblíž mého bydliště, a bylo to o mne obecně známo. Pořád netuše žádnou zradu, zeptal jsem se proto, čím je ten koncert tak vyjímečný, abychom se na něj tahali někam za Prahu.

Z další sms jsem se dozvěděl, že prý je to ten náš koncert, na kterém dneska hrajem.

Když jsem tu odpověď shlédl, tak už ve mne, přiznávám, začalo všechno trochu vařit. Sice bych i přiznal, že moje paměť není úplně stoprocentní, ale přece jen zapomenout na to, že mám někde domluvený koncert, to se mi nikdy nestalo, a byl jsem si naprosto jistý, že mi nikdo o ničem neřekl. Narychlo jsem skoukl i naše stránky, abych si to pro jistotu ověřil, a tam také nic nebylo. A o tom, že to poměrně dlouhé páčení informací přes sms ze zpěváka mi na klidu nepřidalo, se myslím ani nemusím moc zmiňovat. Tentokrát už jsem proto zpěvákovi rovnou zavolal, a zeptal jsem se ho, jaký že to koncert má na mysli, protože mi nikdo nic neřekl, a že v každém případě nemám šanci stihnout ten vlak, když jen dostat se na nádraží by mi trvalo déle než je ta teď už asi půlhodina, za kterou bude odjíždět. A vůbec, jak to, že nejedeme autem? Potřebujeme tam přece také nějak dostat věci, protože minimálně já nehodlám odehrát ten koncert nasucho a kombo mám ve zkušebně, nikoliv doma.

Zpěváka jsem, nutno říct, docela zarazil, ale po chvíli už se vzpamatoval natolik, aby mi dokázal sdělit, že je to uzavřená narozeninová party jednoho našeho fanouška, a proto není na stránkách, a že jeho bratr, basák a manažer kapely, mi o tom měl říct. My že jsme měli jet vlakem předem, a on by tam později dovezl autem věci ze zkušebny, protože se kvůli práci musí zdržet, a pojede později. Na můj dotaz, proč tedy nejedeme později autem všichni, protože nám to běžně nedělá problémy vejít se tam i s vybavením, mi nějak nedokázal odpovědět. Rozhodl jsem se ale dále ho už netrápit, a jít rovnou k  hlavnímu původci všech potíží.

Ten se sice zkoušel na začátku vymlouvat s tím, že přece není možné, aby mi o tom koncertu neříkal, a že jsem to musel být já, kdo na něj zapomněl, nicméně poté, co jsem ho ujistil, že nejen, že je možné, aby mi o nějakém koncertu neřekl, nýbrž že je to v tomto případě naprosto jisté, tak kapituloval. Omluvit se sice i tak jaksi opomenul, ale aspoň jsme mohli přejít k řešení vzniklé situace. Po zavrhnutí mého návrhu, aby mne vzhledem k tomu, že to spískal on, prostě následně nabral autem až pojede vzít věci ze zkušebny (zjevně kvůli tomu, že tam vezl i asi půl tuny věcí úplně jiných, které zabíraly místo pro kapelu, ale které naštěstí nechával tam, takže zpátky už jsme mohli jet autem), jsme skončili na alternativě, že pojedu pozdějším vlakem, a až vystoupím na místě, tak mne tam prostě někdo vyzvedne. Holt začneme hrát později.

Nakonec se ovšem ukázalo, že zpěvák nakonec radši, než aby jel sám, počkal na stejný vlak, kterým jsem jel já (asi se bál jet sám pro něj nezvyklým cestovním prostředkem), a cestu k místu hraní od zastávky znal, takže průvodce ani nebylo třeba. Basák nakonec odnesl svou zapomnětlivost tím, že tu haldu věcí, které vezl na místo koncertu, musel z auta vyndávat sám. Dorazil totiž před námi, a neměl mu tam kdo pomoct, zatímco původně zjevně počítal s tím, že mu všechno z auta vytaháme my. Osobně ho podezřívám z toho, že si tu pozdní cestu autem takhle naplánoval z tohoto důvodu schválně, ne-li celý koncert, a to dost na poslední chvíli a ve spěchu. To by ostatně také vysvětlovalo, proč mi o něm zapomněl říct. Holt občas se vypočítavost nevyplácí. Bubeník pak dorazil s klidem sobě vlastním ještě půl hodiny po našem pozdním příjezdu (basák se stačil akorát vydýchat od tahání těch věcí z auta), a mohli jsme začít stavět aparaturu.

Koncert samotný byl, s výjimkou toho, že se odehrával na zahradě normálního domku a pro uzavřenou společnost asi pěti lidí, celkem normální (tedy na poměry Pornopopu). Pro jeho popis se dá tudíž použít jakýkoliv jiný článek o koncertech Pornopopu zde. Důležitými prvky pro jeho průběh se ovšem nakonec staly dvě věci; zaprvé, že začal později, než bylo plánováno, a zadruhé, že se odehrával venku uprostřed obydlených domů.

Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo vlastně na nás tehdy tu policii zavolal, ale jedno je jisté. Museli jsme mu opravdu hodně lézt na nervy celou tu dobu, co jsme hráli. Ne tedy, že bych se až zase tak divil, vzhledem ke stylu, jakým Pornopop projevoval své tvůrčí nadšení. Nicméně i když jsme začali později než bylo plánováno, oněch kritických deset hodin v noci, které určují, kdy začíná rušení nočního klidu, jsme i tak překročili pouze o nějakých pár minut, možná ani o pět ne. Ten někdo, kdo tehdy tu policii zavolal, musel čekat u hodin s rukou na telefonu, a říkat si celou dobu „ještě deset minut, ještě pět minut, ještě minutu, ještě třicet vteřin, TEĎ“ a volat, jinak by to nemohl stihnout včas. A pak si pravděpodobně s ďábelským chechotem zamnul ruce, vytáhl si houpací křeslo někam, kde byl dobrý výhled, a sledoval, jak nás (jak doufal) budou v poutech vytahovat ven a pokud možno na nás provádět policejní brutalitu, nebo tak nějak.

K jeho smůle, a našemu štěstí, jsme ovšem opravdu přetáhli jen o těch pár minut, a i když byl ten dotyčný velice rychlý v tom, jak stihl zavolat policii, ta už nebyla tak rychlá, když došlo na příjezd k domu. V okamžiku, kdy ozbrojená ruka zákona dorazila, my už jsme balili věci, a aby nám to šlo lépe od ruky, pustili jsme si k tomu z autorádia nějaký ten klasický rock. Myslím, že jsme tam měli AC/DC, nebo tak něco. Policajti, v celkovém počtu dvou (asi se nás moc nebáli), ovšem nevešli dovnitř, takže neviděli kapelu balící si nástroje, ale zazvonili venku u vrat, a slyšeli jen reprodukovanou hudbu z autorádia, o relativně normální hlasitosti, jak už to tak u autorádií většinou bývá (cvoci, co si do auta nainstalují místo kufru jeden velký reprák, se nepočítají), to jest rozhodně nic, co by bořilo domy, a to, co odtamtud hrálo, se v žádném případě nedalo splést s živou hudbou.

Přesto, aby učinili své povinnosti zadost, zabušili na vrata, a když jsme otevřeli, oznámili nám, že jim někdo volal odtud z okolí, že nám tu hraje po desáté hodině velice hlasitě živé hudba. Náš basák, zkušený to lhář, nasadil nevinný obličej, a odpověděl, že jsme tu slavili kamarádovy narozeniny, je nás tu všehovšudy ani ne deset (všudypřítomně jsme jim otevřeli vrata na dvůr, kde byl vidět gril, auto, my, jak jsme se přišli podívat co se děje, ale ne nástroje a aparatury, které byly za rohem), a že nám tu akorát jede hudba z autorádia. Policajti to přejeli pohledem, člověk jim mohl vysloveně vyčíst na obličejích takové to unavené „takže další nesmyslné sousedské třenice co nás akorát připravují o čas“. Nicméně jeden z nich se na nás ještě jednou podíval, nasadil pro jistotu přísný obličej, a pravil: „Ale nepouštíte to moc nahlas, že ne?“

Na to basák naprosto pravdivě odpověděl: „Celou tu dobu, co nám to tu jede, je to tak nahlas, jak to máme teď.“

Pak se ještě zamyslel, a pro ubezpečení s výrazem světce dodal: „Ale jestli to někoho ruší, my to radši stejně ještě ztišíme…“

 

 

Sdílet

5 komentářů

  1. Ty na to přijdeš hravě, Darte:-D My ti věříme.
    Mně se na tej historce nejvíc líbilo to, jak „ojebat a nelhat“. To sa basákovi povedlo perfektně.

    • Měl v tom dlouhou praxi, bohužel i směrem ke členům kapely 🙂 Jinak jedna věc je na něco přijít, úplně jiná je dokopa t se k tomu, abych to taky napsal…. 😉

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.