Jména a jejich literární postavy

3

mortSikar nedávno napsal článek Kchůl jména stokrát jinak, ve kterém se ovšem spíše než o kchůl jménech rozepsal o svých antipatiích ke konkrétním typům jmen, a to prosím pod nadpisem obsahujícím ještě k tomu slovo tak zprofanované, jako je kchůl, které je (jen tak mimochodem) ať už takto napsané, nebo jakkoliv jinak, mnohem zprofanovanějším slovem než kterékoliv ze jmen, do kterých se ve článku naváží. Ovšem mnohem důležitější, než Sikarovo používání lidmi zprofanovaných slov (a také než jsou jeho osobní antipatie, založené na špatných zkušenostech s věcmi, co mu lidé posílají do soutěží, jimž dělá porotce), je to, že podle mne v jeho článku, který by se měl teoreticky věnovat především tvoření jmen v tvůrčím psaní, ať už fantastickém nebo jiném, chybí hned několik úplně jiných informací, které by v něm rozhodně chybět neměly. Především, to, jak by se tedy k tomu tvoření jmen vlastně přistupovat mělo.

Základní věcí, které chybí Sikarovu článku jako celku, je podle mého názoru v první řadě nadhled. Sice souhlasím, že některá jména mají tendenci býti nadužívána, ale prvním pravidlem tvůrčího psaní, které platí vždy a za všech okolností, je, že fantazii se meze nekladou – a nikdy by se klást neměly. Je ovšem naprosto jinou věcí, jestli je dané jméno v kontextu daného díla na svém místě správně. Dílo může mít přehlásek ve jménech kolik chce, například, ale strašně záleží na tom, jak si jejich přítomnost zdůvodní. Pokud má daný svět, či konkrétní stát/království/území (nehodící se škrtněte) takové jazykové pozadí, že je opravdu běžně používá, tak jsou zcela na svém místě. Obzvláště pokud jde o politické celky na Zemi existující, ať už v současnosti anebo v minulosti, pak snaha omezovat je tam ve jménech či názvech (protože povídka sama bude nejspíše na našem území uveřejněna v češtině) by samozřejmě byla hloupostí (o kterou se někteří překladatelé stejně pokoušejí, a mrzačí tak často jazykově bohatá díla, na kterých pracují). Pokud se vše odehrává na fiktivním území, a autor si dá tu práci, aby vymyslel rozsáhlé historické a jazykové pozadí, které tyto přehlásky také používá, jako tomu udělal u některých svých jazyků například Tolkien a samozřejmě také spousta dalších, pak ať tam jsou, a ještě podobné snaze autora navíc zatleskám. Vyžaduje to totiž spoustu hodin trpělivé dřiny, vytvořit si vlastní jazyky, historii a často i různé abecedy. Je to něco, co dílu může hodně napomoci, ale co valná většina autorů není schopná udělat, ať už kvůli nedostatku trpělivosti, nebo schopností. Úplně jinou věcí ovšem je, když si s ničím takovým autor práci nedá, a vrazí podobné věci do díla pouze proto, že se mu líbí je tam mít – pouze pak přichází na řadu Sikarův argument, že by v daném díle něco takového skutečně nemělo co dělat, a autor by si to měl odpustit.

To samé samozřejmě platí i pro různé druhy jmen na stejném území. Vzásadě v dnešní moderní společnosti není ani takovou výjimkou, že mezi (například) česky pojmenovanými kamarády máte najednou cizojazyčného, přestože se všichni třeba i narodili nejen na stejném území, ale i ve stejném městě. Opět, nemusí to být nic proti ničemu; ale prosím, zdůvodňujte to, proč tomu tak je. Má rodiče přistěhovalce? Nebo fanoušky nějakého zahraničního spisovatele, či hudebního autora? V částečně biografickém díle britského spisovatele Jamese Herriota máme například postavy Siegfrieda a Tristana Farnonových, brity jak poleno, kteří dostali svá německá jména kvůli tomu, že jejich otec byl zarytý fanoušek německého hudebního skladatele Richarda Wagnera, a pojmenoval je podle postav z jeho děl. Jejich jména pak nepůsobí nijak prapodivně po celých osm hlavních knih a několik vedlejších sbírek, které vycházely v následujících víc než třiceti letech. Stačila k tomu jedna věta vysvětlení na začátku té první z nich. Ale nenechávejte své čtenáře tápat bez vysvětlení, což ostatně platí obecně, ať už píšete o čemkoliv co se týče názvů, termínů, jmen, původu jazyků a hlavních kladných postav. Trocha toho tajemna má své místo v některých konkrétních situacích, jako jsou zápletky (pokud se to nepřehání), staré časy historie, kde není jasné, co je historie a co mýtus, původy a některé motivy záporných postav. Některá pravidla se samozřejmě dají porušit vždycky (zde je dokonalý příklad třeba Agatha Christie), ale všeho je třeba užívat s mírou, a musíte vždy pamatovat na to, že píšete pro lidi a že je třeba, aby vám váš čtenář rozuměl. Pojem „oni si to vygooglují“ u literární tvorby neexistuje. Všechno, co čtenář potřebuje mít pro pochopení díla, musí najít přímo v něm samotném. Pokud tomu tak není, je to vždy chyba autora.

Abych dokončil svou částečnou kritiku a také doplnění Sikarova článku, teď tedy něco málo ke jménům padouchů, a Mortovi zvlášť. Vím, že se začínám opakovat, ale ono občas si to lidé prostě nezapamatují, ani když se jim to opakuje mnohokrát. Mort, případně Mortimer, jakkoliv je to oblíbené jméno padoucha, může být i po dvousté v daném díle naprosto na svém místě. Záleží opět na kontextu. Vezměte si, například, takového Morta od Terryho Pratchetta. Původně Mortimer, kterému zkráceně všichni říkali Mort, byl původně kluk z farmy kdesi v horách a byl obecně považovaný za naprosté budižkničemu, před kterým neutečou dokonce ani holubi, když je dostane za úkol vyhnat z polí. Nicméně pak si ho za učedníka vyber Smrť, a přestože Mort není typickým padouchem, mnoho lidí by ho za něj coby učedníka Smrťě, a také část knihy Smrťova náhradníka, rozhodně mohlo považovat. O Smrťovi nemluvě, vzhledem k tomu, že se proti němu na konci postaví a odloudí mu jeho adoptovanou dceru. Ale přestože byla kniha napsána už v době, kdy bylo jméno Mort považováno i ve vtipech jako znak chabého smyslu pro humor, zpracování knihy a několikavrstevnost, kterou mu Pratchett postupně v ději dal (mimo jiné i parodickou, nejen humornou), z něj dělala jméno zcela na svém místě. A přestože se padouch může jmenovat naprosto klidně třeba Franta Vomáčka z Horní Dolní a být to správný padouch, před jakým se hrůzou třese několik států a čtenář s nimi, a jak správně říká Sikar, jméno Mort k tomu není třeba, rozhodně bych ho nevyháněl ani dveřmi, ani oknem a nezakazoval jako nepoužitelné. Konec konců, dnes je snažší jméno Mort nepoužít a vytvořit úžasného padoucha; vytvořit ale dnes úžasného padoucha, dát mu jméno Mort, a přitom dokázat, stejně jako se to povedlo Pratchettovi, aby vám nikdo nevyčítal, že jste ho tak pojmenovali, to už chce opravdu talent.

Nakonec, abych to vzal tak nějak obecně, co si musíte pamatovat jako důležité je to, že je to hlavně vaše postava, její osobnost, to jak ji a její příběh dokážete udělat pro čtenáře zajímavou, co dělá její jméno skutečně zajímavé a zapamatovatelné i pro čtenáře. Můžete strávit hodiny vymýšlením pro vás zajímavého jména, dát mu spousty různých x,y,q a přehlásek, a já nevím čeho ještě, co by vám osobně mohlo přijít na jméně zajímavé – nicméně čtenář zaprvé nemusí sdílet vaši osobní obsesi na konkrétní hlásky, a zadruhé, pokud mu nebude připadat zajímavá samotná vaše postava, tak si ji ani její jméno nebude pamatovat už pět minut poté, co odloží vaše dílo. Naopak naprosto normální jméno se snadno stane vyjímečným, pokud jím pojmenovanou postavu opravdu dobře napíšete. Například Sherlock Holmes je dnes jedno z nejznámějších jmen světové literatury i filmu, ale dokud tak Arthur Conan Doyle nepojmenoval v roce 1887 svou novou postavu, nikomu ve Velké Británii nepřipadalo ničím zajímavé, a příjmení Holmes je tam dodnes naprosto běžné. Obecně bych proto radil, abyste mnohem spíše, než dlouhým vymýšlením jmen, strávili ten čas spíše propracováváním svých postav a jejich příběhů. Teprve ty udělají jejich jména skutečně vyjímečnými, nezávisle na tom, jak obyčejně či dokonce pitomě můžou vám samotným při psaní znít.

Ostatně, stačí, když si přečtete sebrané spisy Shakespeara. Taková sbírka pitomě znějících jmen jako najdete v jeho komediích se hned tak nevidí, a přesto to ty postavy proslavilo bez problémů na několik století.

Sdílet

3 komentáře

  1. Pingback: Kchůl jména stokrát jinak | Triumvirát

  2. Pingback: Kchůl jména stokrát jinak – Triumvirát

Napsat komentář