Paolini, cyklus Inheritance a hrůzy českého překladu

14

Je poměrně stálým sportem jistého druhu českých rádobykritiků se mimo Stmívání a jeho následovníků, jimiž se zabývat minimálně prozatím nehodlám, navážet také do Paoliniho cyklu Inheritance, do češtiny přeloženého jako Odkaz dračích jezdců. Mimo toho, že tito experti mávají naprostými pitomostmi typu „Eragon a jistá jiná postava byli jasní coby příbuzní od první kapitoly po celých jeho šest set stránek“. Hlášky tohoto typu jsou nesmysl jak proto, že ani Eragon, ani dotyčná postava, které se to týká, v první kapitole vůbec nebyli, tak proto, že jen první kniha má těch stránek skoro pět set a je ze všech čtyř nejtenší, o dalších věcech ohledně průběhu děje nemluvě. Celkově takovéto kritiky vyvolávají pochybnosti, zda dotyční četli něco víc, než každou pátou stránku a na něm ještě každé páté slovo. Dalším kamenem úrazu v českých zemích je jeho překlad do češtiny. Ten je totiž opravdu hrůzný a činí českou verzi cyklu odlišnější od originálu, než by byl špatně napsaný Hobit od Pána Prstenů (pokud by byl Hobit špatně napsaný samozřejmě – můžete si místo něj představit třeba fanfikci na Hobita, to vyjde povětšinou nastejno). Jen málokdo zde se přitom ve skutečnosti obtěžuje přečíst si originál, a odsuzuje pak Paoliniho za neschopnost jeho české překladatelky a nikoliv, případně, za jeho vlastní. Chci proto probrat pro jistotu obojí.

Český překlad

Existují překladatelé, kteří dokáží myslet stejným stylem jako autor, a následně často dokáží v obtížných situacích obohatit jeho knihu vlastními tvůrčími schopnostmi tak, že je jí to ku prospěchu. Překladatelka Eragona (její jméno znám a dá se snadno najít, ale nemohu jí přijít na jméno za to, co s cyklem Inheritance provedla a nebudu ho tudíž uvádět) patří bohužel spíše k tomu opačnému druhu, tomu, který se ani nesnaží přijít na to, jak co autor myslel, a myslí si po svém, bez ohledu na to, jak původní dílo vypadá, jak je co v něm míněno, kde je použita jaká jazyková stavba, dvojsmysl, ironie, humor nebo určitá jednota v názvech.

Už základní změnou, která byla na české verzi cyklu Inheritance provedena, a která je patrná na první pohled, je, že z nějakého mne neznámého důvodu se překladatelka rozhodla, že Eragon (protože pozdější knihy tehdy ještě neexistovaly) je kniha pro děti, a ne klasická fantasy. Oproti originálu proto celkově zjednodušila jazyk, takže často působí spíše jakoby mluvila k desetiletému dítěti, a to ještě dost špatně – protože o jejím celkovém jazykovém nadání se dá minimálně dle toho co předvedla v Eragonovi a dalších knihách cyklu dost pochybovat. Následkem toho se celý cyklus musí mimo jiné hledat v knihkupectví v dětských knížkách, vedle děl typu Ferdy Mravence, zatímco originál by patřil spíše stylově vedle Feista, McCaffreyové či Tolkiena.

Další velkou změnou, které se pak překladatelka dopustila, byly názvy míst a jmen osob. Zatímco originál zachovává územní a rasovou jednotu názvů, která napovídá poměrně rozsáhlou práci, jakou si Paolini musel dát s tím, aby ji v takovém světě vůbec vytvořil a zachovával, a odlišil jednotlivé rasy i lidská území dle typu a doby osídlení, překladatelka se snahou o něco podobného vůbec nezatěžovala. Některé názvy a jména překládá úplně (Saphira – Safíra), některé počešťuje (Garrow – Gero), některé ponechává v originále, přestože jde o členy i stejné rodiny (Roran) nebo vesnice (Sloan, Katrina, Horst, Merlock). Stejný zůstal i sám Eragon. I ta jména, která zůstala beze změny, jsou nicméně samozřejmě skloňovaná dle českých pravidel, což je ovšem jako jediné správně, protože tímhle dost necitlivým přístupem se původní názvová jednota a originalita místních názvů naprosto vytrácí. Kdykoliv také překladatelka narazila na těžší místo, kdy překlad názvu měl potenciálně více řešení, měla tendenci obejít si ho a nahradit původní název svou vlastní tvrobou, naprosto nesouvislou s originálem, a jeho dvou- či dokonce vícesmyslnost naprosto ignorovat. V každém takovémto názvu přitom měla nutkání uvést nějakého draka, nejspíše protože měla dojem, že tím, že je Inheritance cyklus o dracích, musí tam být draci všude. Následkem toho to ovšem občas vypadá až směšně, a názvy často až ukradeně odjinud (ostatně pravděpodobně tomu tak i bylo, na vině ovšem nebyl Paolini, ale překlad). Jeden příklad za všechny – pohoří tyčící se nad Eragonovou domovskou vesnicí Carvahallem je všude v české verzi překládáno jako Dračí hory. V originále se ovšem jmenuje The Spine – v angličtině se tento pojem používá jak pro zakřivení zemského povrchu, tedy jako ekvivalent pohoří, tak pro pojmy jako je páteř, hřbet, ostny apod. Dojem, který originální název vyvolává, nemá ovšem ani v cyklu plném draků s draky nic společného – zato mnoho s rozeklanými hory plnými nebezpečných věcí s ostrými drápy, zuby, spáry apod. Pojem Dračí hory v cyklu jako je Inheritance naproti tomu působí až nudně a otravně… Další draci, hmmm….

Podobným stylem samozřejmě nezůstaly ušetřeny ani veškeré básně, průpovídky, věštby, kouzla, a další poetičtější části díla. Paolini sice ani v originále není žádný Oscar Wilde, ale je úžasné, o kolik mlhavějšími a tajuplnějšími se mohou stát i několikařádková proroctví, když je překládá někdo takový, jako česká překladatelka cyklu Inheritance. Začal jsem při jejích překladech docela vážně uvažovat nad tím, jak vlastně mohla znít Nostradamova proroctví, když je on skutečně vyslovoval, než se pokroucená časem dostala až k nám. Jeho přepisovatelé se ovšem mohou aspoň omlouvat tím, že mezi nimi a Nostradamem leží několik staletí. Překladatelka Paoliniho tuto výmluvu nemá.

Paoliniho Eragon

Tak, když už jsem se aspoň částečně – přestože ne zdaleka tak, jak by si to zasloužila, ale aspoň bez větších spoilerů – vyřádil na Paoliniho překladatelce, pojďme k cyklu Inheritance jako takovému.

Jedna z prvních věcí, kterou je třeba rozbourat ještě než přikročím k samotné kritice, je falešný mýtus, který koluje kolem díla, a který také ve značné míře přispěl k tomu, že Paoliniho spousta lidí nemá ráda. Je to mýtus o tom, že se stal slavným kvůli tomu, že mu knihu vydali jeho rodiče, protože vlastní nakladatelství, a protlačili ho tak do světa. Věc se má totiž ve skutečnosti trochu jinak.

Paoliniho rodiče skutečně vlastní nakladatelství, Paolini International. Původní kniha Eragon v něm vyšla v roce 2002 a Paolini k ní dělal velkou reklamní akci, cestoval po asi 135 knihovnách a školách, mluvil o psaní atd, podobným stylem jako mnozí naprosto neznámí autoři tady mluví na conech. Dělal to prý v kompletním středověkém kostýmu, a byl to fanda jako každý jiný. Amerika je větší země, a přestože to číslo – 135 – může připadat někomu zde obrovské, není nijak neobvyklé ani pro autory, kteří si nechají vydat knihy vlastním nákladem, a jichž je jak zde, tak v USA obrovské množství. A jak je známo, to, že si někdo nechá vydat knihu v malém nákladu na vlastní triko, ještě neznamená, že je z něj hvězda, a v Paoliniho případě to z něj hvězdu taky neudělalo. To, že mu to vydávali jeho rodiče ho pouze zbavilo nutnosti nákladů, které by za to normálně musel dát. Pro bližší představu, člověk, který tady vyhraje několikrát za sebou nějakou větší soutěž, bude na zdejší poměry známější, než byl tehdy Paolini v Americe. Eragon samotný vypadal také velice odlišně od toho díla, které se později proslavilo, a které dnes známe; obálku měl ručně nakreslenou od Paoliniho sestry a prý obsahoval obrovské množství chyb a nekonzistentních dat. Prostě, normální amatérské dílo vydané samonákladem, nic víc.

To, co skutečně změnilo Eragona ve světový fenomén, byl zásah shůry v podobě novináře a literárního agenta Carla Hiaasena, jenž si naprostou náhodou všiml Paoliniho a Eragona při jedné z jeho reklamních přednášek. Jak už jsem napsal výše, to množství přednášek nebylo nijak velké, a ani formát knihy nebyl nijak profesionálně udělaný, bylo to tudíž čiré štěstí, že si Hiaasen Paoliniho všiml, a doporučil ho následně velkému americkému vydavatelství Alfred A. Knopf. Protože Hiaasen měl jméno, které mělo váhu, vydavatelství se uvolilo Eragona vydat pod podmínkou, že Paolini na něm zapracuje tak, aby odstranil chyby, které byly v původním díle. Paolini následně strávil skoro rok přepisováním a doplňováním Eragona pod dohledem Hiaasena, až měl výsledek skoro dvojnásobek toho, co původní dílo, a to je teprve ten Eragon, který se následně proslavil. Paoliniho rodiče v celém procesu neměli vůbec žádné slovo, včetně seznámení jejich syna s Hiaasenem. Paoliniho sláva je tedy výsledkem jeho vlastní tvrdé dřiny pod vedením kompetentních a zkušených lidí v oboru, a hodně velké dávky štěstí, které mohl a může mít kdokoliv, nikoliv toho, jak nebo komu se narodil. Je na tom také vidět, že trocha marketingové dřiny se vždycky vyplatí, protože nikdy nevíte, kdy a s čím můžete mít štěstí. Pokud narazíte na správné lidi, tak se už sami postarají (za předpokladu, že budete sami ochotní na tom tvrdě zapracovat), aby vaše dílo přetvořili v kvalitní bestseller, i v případě, že původní dílo nebude úplně stoprocentně profesionální práce. Chce to ovšem vyvinout nějakou tu snahu, abyste na ty lidi narazili a mít je čím zaujmout. Pokud by už původní Eragon nebyl dost kvalitní práce, aby Hiaasena zaujmul, nenamáhal by se ho protlačit do světa.

Teď tedy k tomu, co si já osobně myslím o cyklu. Rovnou podotýkám, že celkově se mně cyklus přes všechny jeho chyby líbí. Nejsem ovšem nijak slepý k tomu, že chyby má, a má jich hodně. Je to ostatně první dílo začínajícího autora. Nevidím ovšem důvod pokrytecky je zveličovat nebo nesmyslně kritizovat jeho chyby oproti jeho silným stránkám, a ještě na naprosto nesmyslných základech jako byl třeba příklad, který jsem uvedl na začátku (a který jsem si nevymyslel, skutečně jsem ho takhle zahlédl, jen v konkrétnější verzi – ve snaze vyhnout se vyzrazení děje těm, kdo knihy neznají, jsem jen vynechal přesné osoby, které byly původně v hodnocení uvedeny). Podobným hodnocením ze sebe totiž akorát dělají pitomce sami hodnotící.

Nejslabší stránkou Paoliniho obecně je rozhodně snaha o zobrazení romantických vztahů a citových výlevů. Je znát, že když knihu začal psát, bylo mu nějakých patnáct, a moc toho o nich nevěděl. Během cyklu, jak sám autor byl zkušenější jak v životě, tak v psaní, je znát velký pokrok ve zvládání těchto situací – ale i v poslední knize ještě pořád působí tyto situace poněkud neohrabaně. Vzhledem k tomu, že je tam ale znát, že se zlepšuje, tak věřím, že časem zvládne i tuto oblast; ostatně i mnohem starší a zkušenější autoři mají často problémy se zvládáním popisování situací, kde dojde na citové výlevy postav. Takový Harry Potter je také typickou příručkou jak to nedělat a to je Rowlingová o osmnáct let starší než Paolini. Ostatně i Tolkien sám se zhostil těchto situací ideálně často právě proto, že se jim jednoduše prostě vyhnul. Nicméně i umět se těmto věcem vyhnout tak, aby v díle nechyběly, je něco, čemu se bude muset Paolini teprve naučit.

Další slabší částí cyklu jsou, paradoxně, sólová putování Eragona. Je to také jeden z důvodů, proč má cyklus silně vzestupnou tendenci, protože první kniha není prakticky o ničem jiném, zatímco v dalších knihách se už Paolini mnohem více zabývá i dalšími postavami, velkými bitvami, strategiemi armád, a obzvláště v posledních dvou knihách už tvoří tato Eragonova samostatná dobrodružství jen malou část obsahu. I zde je znát, že se Paolini celkově v průběhu psaní knih zlepšuje, ale i ty malé části čtvrté knihy, které se zabývají Eragonovými samostatnými výpravami ukazují, že to, co bylo tak vlastní Tolkienovi, se Paolini bude muset ještě dlouho a trpělivě učit, než to bude opravdu umět.

Jedna z věcí, co je naopak třeba opravdu hodně pochválit, je práce, kterou si dal s vytvářením celkového pozadí světa, plánováním, časovými liniemi, bohatstvím mýtů, legend, charakteristik různých ras, a obecně za výzkumnou a tvůrčí práci na pozadí díla.

Přestože názvy ras jsou ve většině případů obecně známé (slyšel jsem v některých případech výčitky, že opisuje od Tolkiena nebo jiných, ale ve skutečnosti Paolini, stejně jako jiní, opisují ze stejných mytologií; Tolkien si trpaslíky, elfy, gobliny atd ani jejich podoby nevymyslel; ani dračí jezdci nevznikli u Anne McCaffreyové), Paolini se nespokojuje jen s obecným popisem a dává si práci s podrobným popisem božstev, rituálů, případně naopak přísným logickým ateismem některých ras, včetně jazyků, a to jak u klaďasů, tak i u padouchů. Stejné je to i s legendami a historií. Během knih se čtenář dozví velké množství jak historických, tak mytologických příběhů dokreslujících celkovou povahu světa, ve kterém se cyklus Inheritance odehrává, z nichž u některých je přesně dané co je historie a co mýtus, a u některých je ponecháno nejasné, jestli to nebo ono se skutečně stalo anebo je to přikrášleno vypravěči v průběhu dob, stejně jako by tomu bylo ve skutečném světě. V příběhu se také objeví i narážky na legendy z dávných dob, či se v něm mihnou postavy z příběhů, které do cyklu nepatří, a jejichž příběh teprve možná bude někdy vypravován, a historie spousty postav je vykreslena pouze v tajemných narážkách. Celkově se v tomhle směru velmi podobá stylu, jakým je dělaný třeba Pán Prstenů a jakým vůbec obecně psal Tolkien, a dodává příběhu hloubku, kterou spousta jiných děl dost postrádá.

Časové linie pak, kámen úrazu spousty autorů, jsou dodrženy bez větších problémů, přestože Paolini od druhé knihy až do konce čtvrté v jednom kuse udržuje v běhu minimálně dvě příběhové linie, opět způsobem velice podobným Tolkienovi – který sám se jednoho nebo dvou přehmatů v Pánu Prstenů dopustil. Paolini si, pravda, vesměs netroufá na popisování takových podrobností jako Tolkien, čímž se nicméně vyhnul také hrozícím chybám, a dal přitom do příběhu dostatek spojitých bodů, aby bylo aspoň zhruba jasné, kde se jaká postava v kterém momentě nachází, tedy taková zlatá střední cesta pro autora ne tolik zkušeného nebo troufajícího si jako byl Tolkien. Zase na druhou stranu, aby Paolini jako teenager psal tak jako Tolkien ve svých nejlepších spisovatelských letech, to po něm asi sotvakdo může chtít.

Jednou z dalších věcí, kterou bych pochválil, je propracovanost, s jakou pracuje Paolini s kouzly. Tady ho vyzdvihuji především ve srovnání s jiným dílem z poslední doby, kde se to kouzly jen hemží, a to Harry Potterem. Eragon sice stejně jako Harry nepoužívá obrovské množství kouzelných technik, pracuje spíše s relativně malým množstvím kouzel, ale během svého výcviku má jasně viditelný a pochopitelný systém, jakým kouzla pracují, jak se můžou snadno zvrtnout a zlikvidovat kouzelníka stejně jako toho na koho se kouzlí, a také jasně viditelný pokrok, jak se učí svá kouzla lépa ovládat a používat i uvnitř limitů onoho systému – a jak i ony limity umožňují získat obrovskou sílu, když se je člověk naučí správně používat. Naproti tomu Harry Potter pomalu používá tři kouzla za sedm knih, jeho hlavní protivník Lord Voldemort jedno jediné útočné a jedno další, když se chce pobavit (tj mučením protivníka) a přestože je popsáno, že se jejich síla v Harryho podání v novějších knihách zvětšila, není tam ani slovo proč, natož že by tam byl nějaký limit ohledně kouzelníkovy síly. Ve srovnání s Paoliniho Eragonem působí pak na kouzla zaměřený Harry Potter jako chudý a nedostatečně promyšlený příbuzný, přestože i Eragon nepatří mezi magické velmistry co se četnosti kouzel týče. Nicméně on ani nemá být, narozdíl od Harryho Pottera.

Co mně osobně nicméně přišlo nejsilnější stránkou Paoliniho spisovatelských schopností, přestože to bohužel pořádně není znát dříve než ve třetí knize, jsou popisy velkých bitev, strategií, dobývání hradů, i klání menších částí armád. Přestože je znát, že o skutečných bojových uměních toho moc neví, a za zdroj osobních soubojů mu sloužily spíše filmy typu Matrix, knihám to moc nevadí, především proto, že fantasy obecně nikdy moc o realismu nebylo. Hlavní je, že se v těchto scénách nevyhýbá ani brutálním scénám, jeho naivita z některých jiných částí knih mizí, je mnohem jistější i při popisech (které jsou často velice detailní) a je dostatečně tvůrčí při vymýšlení postupů armád jako takových, které ač jsou psány s fantastickou licencí, mají v sobě dostatečnou dávku realismu na to,  aby působily hodnověrně. Paolini sice sám v jednom případě uvádí, že si bere inspiraci u jiného autora, kterému sám při té příležitosti dělá rovnou nadšeně reklamu, ale vzhledem k tomu, že se jak s dotyčným autorem zjevně osobně zná a on i o tom, že byla jeho myšlenka použita v jeho díle věděl, není to myslím nic proti ničemu, zvlášť když to do dané situace výborně sedne. A poměrně brutální přístup k líčení bitevních scén, s často velkým množstvím obětí, a s ochotou krvavě obětovat i v knihách dlouhodobě působící hlavní postavy (za dostatečně hrdinských okolností), ke kterým si už člověk vybudoval nějaký vztah, i proměňovat už jistá vítězství v prohry dodává pak dílu často šťávu, která mu kvůli naivitě sólových Eragonových dobrodružství chybí. Obecně pak taky dělá čtvrtou knihu nejzáživnější částí právě skutečnost, že je skoro celá právě popisem finálního bitevního tažení a tedy něčím jako jednou souvislou velkou bitevní scénou.

Kdybych měl shrnout všechny čtyři knihy, tak bych řekl, že první Eragon je rozhodně nejslabší částí celku. Jak nezkušenost autora, tak to, že se zabývá popisem věcí, které autorovi samotnému zjevně sedí stylově nejméně, jej často i v originále činí dost naivním, přestože je jazykově i obsahově podstatně dospělejším, kvalitnějším a ucelenějším dílem než jeho český překlad. Rozhodně bych nicméně knihu nevynechával, pokud chcete cyklus číst, stejně jako žádnou z ostatních, protože každá část přidává značné množstvé informací k celkovému obrazu a cyklus jako takový by pak nedával smysl. Přestože knihy obsahují na začátku každého dílu shrnutí předchozího děje, je to shrnutí dosti nedostatečné – asi jako kdybych Pána Prstenů shrnul slovy „Frodo šel do Mordoru a hodil prsten do hory osudu“.

Druhá kniha, Eldest, pak je taková nerozporuplnější ze série – na jednu stranu už je znát, že se Paolini zlepšil v práci s jazykem i slohem, a že už toho má víc za sebou, ale kniha mnohem víc řeší psychický stav Eragona, jeho hlavní trénink, jeho romantické snahy a selhání. Sleduje už ale mimo Eragona také postavu jeho bratra Rorana a jeho osudy, což je postava s mnohem méně psychickými problémy a mnohém více náchylná k až fanatické akci, a i když není vždycky nutně sympatičtější, je často o dost zajímavější než sám Eragon. V Eldestovi také poprvé dojde na konci k velké bitvě, tedy k něčemu, co jde Paolinimu psát obecně nejlépe, i když je znát, že se při vytváření téhle konkrétní zatím ještě spíše rozehříval. Ve výsledku bych měl tendenci knihu přirovnat k také dosti rozporuplnému Řádu Fénixe, páté knihy ze série Harry Potter od J.K.Rowlingové.

Třetí Brisingr je první příslib toho, čím se nakonec v podstatě série stane v poslední knize, to jest spíš dobrou válečnou knihou z fantasy prostředí než klasickou knihou o sólovém fantasy putování, jako je třeba Pán Prstenů. Původně měla ostatně série třetí knihou končit, nicméně rozrostla se natolik, že vznikla nakonec ještě kniha čtvrtá. Pořád se nicméně v knize objevuje ještě dostatek Eragonových sólových putování, které trochu snižují celkový požitek z bojových scén v knize zobrazených, přestože je opět znát výrazný pokrok. Jen když dojde na romantické scény, tak mám pořád dojem, že by si už měl konečně Paolini najít holku, aby přestal jen snít a věděl, jak to ve skutečnosti vypadá… Třeba mu křivdím a křečovitost oněch scén vyplývá spíše ze snahy dát jim vznešený charater, ale fakt je, že působí spíše dosti zoufale.

Čtvrtá kniha, Inheritance, pojmenovaná podle jména celého cyklu, je pak rozhodně vyvrcholením celé ságy nejen proto, že v ní příběh končí. Dokonce i způsob, jakým se Paolini vypořádal s finálním soubojem je na překvapivě dobré úrovni, obzvláště když ho porovnáme se stylem, jakým to samé udělala mnohem zkušenější Rowlingová v sedmém Harry Potterovi. Jediným výrazným nedostatkem knihy, který bych tam našel, je pokus o její zakončení ve stylu Tolkiena, kdy se kniha ještě poté, co hrdinové úspěšně zvítězí nad padouchy, snaží zakončit příběhy jednotlivých postav, navrátit je domů a dát zapravdu některým starým proroctvím, která v předchozích knihách zazněla. I když je znát, že si Paolini dal práci s tím tyto události naplánovat, a přestože se zlepšil ve svém vypravěčském umění od první knihy, udělal by nejspíš lépe, kdyby příběh zakončil hned po poslední bitvě a tyto příběhy si nechal na začátek další knihy. Konec tak jako tak evokuje začátek dalšího příběhu. A narozdíl od Tolkiena Paolinimu zatím vypravěčské schopnosti na podobné zakončení nestačí. Kniha se tam dost vleče, přestože věřím, že tak za dalších deset patnáct let k tomu, aby to byl schopen podobný konec pořádně napsat, Paolini nejspíš také dospěje. Takhle ale zbytečně kazí konec jinak velice dobře napsaného příběhu. Byla to nicméně jeho prvotina, a v jeho věku jen málo autorů může říct, že vůbec napsalo a vydalo epos rozměrů cyklu Inheritance. Vzhledem k jeho věku je tudíž celý cyklus velice dobrý výkon, i přes všechny chyby, které se v něm vyskytují.

 

75% Dobrý

Ať se na Paoliniho cyklu Inheritance kritizuje cokoliv, hlavním jeho záporem je jednoznačně český překlad. Hodnocení se proto týká především originálu. Ti, co umí anglicky, by si měli sehnat knížku v angličtině, a těm, co anglicky neumí, radši doporučuji se nejdříve anglicky naučit, než si "uměním" českého překladu kazit jinak dobré, přestože zdaleka ne dokonalé dílo.

  • Příběh 82 %
  • Práce s jazykem 75 %
  • Atmosféra 80 %
  • Reálie 72 %
  • Originalita 65 %
  • Uživatelské hodnocení: (3 hlasů) 89 %
Sdílet

14 komentářů

  1. Dobře sepsáno, pobavilo.

    Je fakt, že prvního Eragona jsem musela odložit po několika málo stránkách, protože jsem ho prostě nebyla schopná číst. Tedy, Eragona v češtině. Jsem ochotná dát mu šanci v angličtině…

    Předposlední odstavec a věta o tom, že by si měl Paolini najít holku, mi docela dost připomněla Altaïra a Toho v tom červeném 😀

    • No, až tak zoufale špatně na tom snad Paolini nebude, minimálně má za sebou slavné jméno a pravděpodobně i nějaké ty peníze když nic jiného 🙂

  2. Nečetla jsem, jenom bych měla malou poznámku k tomu překladu.

    Čestina a angličtina jsou dle mého dva absolutně rozdílné jazyky a co funguje v jednom nebude fungovat v druhém. Osobně mě nenapadá, jak přeložit The Spine tak, aby se i v češtině významy vrstvily tak jako v originále. Samozřejmě, Dračí hory jsou dosti lacinou náhražkou. Vsadila bych spíš na nějaké hrátky s přídavnými jmény a jazykovou bohatost, aby vzniklo něco skutečně vymazleného. Ale jak píšeš, chce to zapojit kreativního překladatele.

    • Některé věci samozřejmě nejdou přeložit doslova, a tak to ani nebylo míněno. Nicméně nahrazením názvu názvem jiným, který by přitom evokoval totéž, a zachovával styl originálu, by nepochybně možné bylo; Kantůrek podobné věci musí dělat u Terryho Pratchetta v jednom kuse a daří se mu to, výborně se taky s podobnými věcmi vypořádával dnes už nevydávaný dřívější překladatel Třech můžu ve člunu a na toulkách od Jerome Klapka Jeromeho J.Z.Novák. A takových příkladů by se samozřejmě našlo více. Takže má kritika nesměřovala k tomu, že překlad nebyl doslovný, ale že nezachovával smysl, styl a jazykovou bohatost originálu.

    • Chvíli mi trvalo si srovnat, že to „nečetla“ bylo na Inheritance 🙂

      Jinak třeba „The Spine“ by se dalo mimo jiné přeložit jako „Ostrohřbet“ – je to fakt o té kvalitě překladatele. Čeština a angličtina se rozhodně nedají překládat doslova, ale oba jazyky jsou hodně květnaté, košaté a bohaté, proto se to prostě přeložit dá, a daleko kvalitněji. Překladatel beletrie je prostě do velké míry spoluautorem překládaného díla – ale spousta jich na to podle mého dnes zapomíná…

      • přečetl jsem první dva díly, pak mě to nebavilo. ano, mám raději LOTRa a nyní jsem zvládl všechny dosavadní díly Hry o trůny. jen malá poznámka k jazykům – čeština je daleko květnatější, košatější a bohatší než angličtina, která se s ní v tom rovnat nemůže. ostatně proto též česká a francouzská poezie tvoří vrchol moderní světové…

        • V tom se úplně neshodneme – tedy v tom, že by čeština byla košatější, bohatější nebo květnatější než angličtina (a upozorňuji, že čeština a tvůrčí práce s ní tvořila mimo jiné základ mého studia i na vysoké škole), stejně tak nemohu souhlasit moc s tím, že by současná česká a francouzská poezie byla vrcholem té světové. Nicméně každý má právo na svůj názor a na uvádění velkého množství anglických děl, který ho vyvrací, bych tady ani moc neměl místo, o pochybnostech o smyslu onoho počínání – vzhledem o tvém jasném přesvědčení o tom, že máš pravdu – ani nemluvě. A na svůj vlastní názor máš naprosté právo. Hru o trůny jsem nikdy sám nečetl, a nemohu soudit jeho knižní podobu, nicméně další mediální zpracování téhož ve mně moc důvěry v toto dílo zatím nevzbudily, spíše naopak. Třeba mu křivdím.

  3. ale to si nerozumíme, já nemluvil o současné poezii, nýbrž o moderní, tj. konec 19.stol a první polovina 20.stol. a tam je to bez diskuse. současná poezie až na výjimky…nu…ani se nebudu vyjadřovat. a jelikož tedy jsi též vysokoškolák, pak se zamysli – soudit knihu podle seriálu v TV či comicsu, no, to opravdu ne. kdysi mě pobavilo, když jeden pisatel prohlásil, že viděl 10 minut z jednoho filmu o H.potterovi, a má tedy jasno. ty knihy musí být opravdu mizerné.jinak mě zase není těžké argumenty přesvědčit, ale s anglickou literaturou vím kam míříš. přesto si stojím za tím, že čeština je vskutku jazyk květnatý a bohatý (doporučuji přečíst nějakou sbírku od O.Březiny, o slovnících z 19.stol se snad ani zmiňovat nemusím, stejně jako o řadě spisovatelů a básníku, kteří to dokázali jasně (Čapek, Seifert, Nezval, Hrubín, Holan, Závada, Halsa, Mikulášek…jistě…telefonní seznam, jak jinak, a prozaiků by bylo rovněž dosti) jinak se mi tu líbí, mám rád přemýšlivé lidi a současně slušné s ohledem na názory druhých, to se dnes na netu moc nenosí. p.s.zjistil jsem, že zde nemohu mazat chyby dodatečně zjištěné, leda bych smazal vše a psal znovu…tudíž se omlouvám za písmena, interpunkci, a tak… snad jen ta přesmyčka je Halas…

    • Pokud jsi myslel toto období, pak už bychom si rozuměli více, i když i takhle bych se já osobně vyjádřil spíše že patří mezi špičku, ne že je špičkou, tj že je jednou z těch které je tvoří, nikoliv tím, co stojí nade všemi. Rozhodně už tam je o čem mluvit; původně jsem si skutečně pod tím představil spíše to, co vzniká dnes, a dost jsem se zhrozil. Také jsem neměl v úmyslu vyvolat dojem, že nesouhlasím s tím, že by čeština nebyla jazykem bohatým; spíš jsem bránil tu angličtinu. Mluvím anglicky plynně, a mám tendenci číst většinu autorů co lze číst v originále v angličtině (proč, to je ostatně vidět na mé recenzi Paoliniho), obzvláště proto, že jen málokterý z modernější překladů je skutečně dobrý – většina těch opravdu vynikajících, jako byl Novákův překlad Tří mužů ve člunu a na toulkách, a pár dalších(Herriot, Pan Kaplan), už je staršího data a jejich novější verze, přestože nejsou úplně špatné, už jejich kvality vesměs nedosahují. Jednou z mála dnešních překladatelských výjimek je Kantůrek, který je jediný, kde dávám přednost českému překladu před originálem, mimo jiné také proto, že Pratchett, kterého většinou překládá, používá takové množství slovních hříček a obratů, že je pro kohokoliv kromě rodilých mluvčích poměrně obtížně stravitelný. NIcméně obecně bych si netroufal tvrdit o jakémkoliv jazyku, ve kterém se už po mnoho staletí píše a tvoří, že je horší než jiný. Některé používají samozřejmě velice odlišné způsoby tvoření oné bohtosti a košatosti než jsem zvyklí z češtiny, a fungují na velice odlišných principech, ale to neznamená, že by byli pro to chudší. Angličtina a jí podobné jazyky mají jednodušší a pochopitelnější základ, a kvůli tomu mají lidé tendenci ho brát jako jednodušší celkově, ale to je dost hrubý omyl 🙂

    • Jinak, ještě pár věcí na které mi v první odpovědi nezbyl čas 🙂 Co se týče hodnocení knih na základě filmů, to skutečně nedělám, rovnou jsem taky napsal, že knihy samotné neznám a nemohu je tudíž soudit. Fakt, že mne další mediální zpracování tohoto díla (ani jsem nevěděl, že je comics, měl jsem na mysli seriál a počítačovou hru) moc nenadchly, jsem uvedl kvůli tomu, že tím odsunuly toto dílo dost na pozadí toho, co se chystám číst – netvrdím, že je špatné nebo dobré, ale knížek vychází hodně, tolik, že ani přes to, že jsem schopen přečíst až 120 stránek za hodinu nejsem schopen přečíst úplně všechno, co vychází. Proto si vždycky musím a budu muset vybírat, a v současnosti jsou v popředí mého zájmu jiné věci. Třeba se časem ke Hře o trůny dostanu a budu moct posoudit jak vypadá její knižní podoba. Pokud jsi se ostatně dostal k mému článku přes blog mé ženy Cirrat (na boku mám kdyžtak odkaz), v komentářích tam k jejímu článku k témuž tématu, kde je odkaz na tento článek, jsem uváděl jeden odstrašující příklad dost podobný tomu tvému… A co se týče komentářů, to je bohužel omezení, které se (mimo jiné) snažím už nějakou dobu neúspěšně vyřešit. WordPress teoreticky nabízí neomezené množstvé úprav, spousta jich nicméně vyžaduje vlastní programování nebo placené části wordpresu; a protože programovat umím jen velice omezeně, a platit mimo domény i téma stránek samotné se mi prozatím také nechce, protože takovou návštěvnost to tady zatím nemá, tak se musím spokojit s tím, že editovat komentář po jeho odkliknutí už nelze. Připravuji pozvolna celkový update stránek na více modifikovatelnou variantu, ale bude pravděpodobně ještě nějaký čas trvat (především z finančních důvodů) než se dostanu k tomu ji skutečně spustit. Nicméně myslím, že ti ty chyby ani tak nikdo nebude mít nijak zvláště za zlé, vzhledem k tomu, že tu běžně dělají lidé i horší 🙂

      • díky za vyčerpávající odpovědi. jinak s Kantůrkem souhlasím! myslím, že velmi dobře přeložili H.Pottera bratři Medkové (pokud se člověk 14 dní trápí, než vymyslí slovo famfrpál, pak je vidět, jak se s překladem satečně pere) a nerad bych zapomněl na Martina Hilského. za Shakespeara dostal uznání nejen u nás, ale i v samotné Anglii (jasně, šlo tam hlavně o propagaci W.S. v cizině, ale pokud by byly překlady mizerné, tak by se tím asi královna nezabývala, že…s četbou to řeším podobně, nestíhám…a některé knihy, co jsem kdysi nezvládl, mě už asi minou (Odysseus). jinak ty překlepy mě štvou proto, že jazyk je můj nástroj pracovní, a tak bych chyby prostě dělat neměl! a máš pravdu, dostal jsem se sem přes blog tvé ženy, na počátku byl ovšem blog TlusŤjocha….tak nechť se daří! (p.s.já češtinu samozřejmě obhajuji také jako jazyk mateřský, v tomhle jsem opravdu vlastenec. občas mě štve jak se nám sem angličtina dere, s těmi svými odlišnými vazbami, jak moderátoři a redaktoři přebírají anglickou intonaci apod. já vím, kdysi to byla hlavně němčina, ale člověk by neměl jen mlčet. proč používat anglická slova, když jsou ekvivalenty v češtině? proč prznit větnou stavbu podle jazyka, s kterým náš nemá nic společného? a to jinak proti angličtině nic nemám, vždyť mé nejoblíbenější skupiny a zpěvačky jsou z Anglie…)

        • Harryho Pottera jsem vždy četl jen v originále, takže nemohu soudit jeho českou knižní podobu, ale co se názvů týče, znám ji z filmů a kreativita se jí rozhodně upřít nedá, přestože ji tam dost v mnoha místech kazí český dabing, což je ovšem kapitola sama o sobě, za kterou překlad sám vůbec nemůže. Shakespeara jsem naposled četl, myslím, někdy na konci devadesátých let, když jsem ještě měl průkazku do knihovny, a nevím už, kdo to tehdy překládal, každopádně ale máš pravdu, že ty překlady také nebyly vlbec špatné. Co se týče anglických vazeb v češtině, to je často docela hnus, s tím s tebou naprosto souhlasím, je to ovšem problém, který úplně nesouvisí s překladáním jako takovým, ani s jazyky jako takovými, spíše s prolínáním kultur a nedostatečnou vzdělaností značné části současných veřejných uživatelů jazyka – čemuž se kvůli internetu nedá bohužel úplně vyhnout tak jako tak. Je ovšem dost hrůzné, když to člověk vidí i u profesionálních psavců, ať už jakéhokoliv druhu, kteří by na tom měli být, co se těchto věcí týče, mnohem lépe… Jak říkávala moje stará profesorka na češtinu, když jí to někdo udělal, čeština je jazyk, který má sice větnou stavbu volnou, ale nikoliv libovolnou, a měli bychom se podle toho chovat. 🙂

  4. Pingback: Video: hodnocení New Weird 2012 | Cirrat

  5. Pingback: Pan Kaplan, stále superlativní - Weredragonův blog

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.