Pornopop: Svědkové Jehovovi

1

Nedávno jsem psal o srážce své tchýně a Svědků Jehovových, a o tom, jak to pak dopadlo – dotyčný článek si můžete přečíst zde. Nicméně, člověk věci neznalý by se mohl ptát, co by mohla mít punk-rocková kapela, plná textů o volné a v některých případech i prodejné lásce, trávě, a vůbec všem možném, jak už to tak v podobných kapelách bývá – nemluvě o celkovém psychickém (někteří by řekli až psychiatrickém) založení jejích členů, které bylo na první pohled nejen nekřesťanské, ale přímo antináboženské – společného s něčím, jako jsou Svědkové Jehovovi? Správná odpověď zní, úplně všechno. Navzdory tomu, že jsem zde už jednou psal článek o Pornopopu s přimým názvem Jak to začalo, události v něm popsané jsou jeho začátkem až pod samotným názvem Pornopop. Ve skutečnosti byla ale celá situace ještě o dost komplikovanější. Tajná minulost, o které se moc v oficiální historii nemluví, se totiž ve skutečnosti jmenovala právě Svědkové Jehovovi a vznikla už o čtyři roky dříve, tedy už v roce 1999. Tehdy mi bylo čerstvě devatenáct, sotva jsem načal studia publicistiky a tvůrčího psaní, a v ročníku jsem se tehdy sešel s pozdějším basákem Pornopopu. O jeho existenci jsem už tehdy věděl – prý navštěvoval už předtím stejné gymnázium jako já, ale vlastně jsme se tam nikdy nesetkali. Jen jsme věděli přes společnou známou, že někdo od nás z gymplu na té publicistice bude. Co nám už jaksi nesdělila byla naše jména, takže to byla pro nás oba taková vyřazovací a hádací soutěž, snažit se zjistit, kdo z těch více než devadesáti lidí, co v tom ročníku tehdy byli, může být ten druhý. Vzhledem k situaci jsme se nicméně našli celkem snadno, a poměrně rychle tam také vznikla myšlenka na kapelu – hned poté co mne tento poměrně podnikavý spolužák uvrtal do mého prvního fotomodelingového dobrodružství s jednou s našich nejžádanějších spolužaček. Ne, že bych si já sám stěžoval, tu fotku mám schovanou z legrace dodnes. Akorát ta spolužačka pak dostala menší nervový záchvat, když pak ty naše fotky zapomněli v dotyčném časopise označit jako ilustrační, a článek u nich byl příšerný kýč o tom, jak se nejdřív tolikrát strašně zklamala, až našla toho pravého a jak skvělý je… Prostě pro začínající publicistku docela skvrna na štítu, protože autorka vypadala jako naprostá slepice. Můj pozdější spoluhráč z Pornopopu to navíc ještě vylepšil tím, že pořádal hned několik veřejných čtení po celé škole, a vylepil dotyčný časopis otevřený na dotyčném článku na školní nástěnce, takže se to opravdu nedalo přehlédnout. Zatímco já byl v pohodě, protože mi záviděli všichni spolužáci z ročníku, že jsem si mohl dotyčnou spolužačku volně ohmatávat a ještě mi za to zaplatili, ona už takovou radost neměla a myslím, že pak už s pozdějším basákem Pornopopu nepromluvila ani slovo po celou tu dobu, co se ještě na škole zdržel (což byl jen první ročník). Jak vlastně přesně došlo k vytvoření názvu Svědkové Jehovovi už sám ani nevím, stejně jako kdy přesně se zrodila myšlenka na vytvoření kapely. Určitě to bylo myšleno jako kontrast ke škole, na které jsme byli, určitého stylu vtip, protože přestože se ani jeden z nás nikdy nehlásil k žádné organizované církvi, zakladatelem školy, na kterou jsme chodili, bylo Arcibiskupství Pražské, a pevnou součástí výuky byla religionistika, tedy historie náboženství. Přímo studium teologie, tedy náboženství jako takového, po nás už ale nikdo nevyžadoval. Religionistiku jsme studovali proto, abychom měli co nejširší vzdělání coby budoucí publicisté, stejně jako jsme studovali i normální historii, právo, ekonomii, filozofii, teorii umění, sociologii, psychologii, a spoustu dalších věcí, které vlastně přímo s psaním či publikováním ani nesouvisely. Nicméně když jsme tehdy hledali název pro kapelu, tak nějak z toho vypadli Svědkové Jehovovi, takže zpětně usuzuji, že nejspíš k vytvoření názvu došlo právě během hodiny religionistiky. Ale to už je pouze dohad. V tomhle věku jsme si prostě měli tendenci dělat ze spoustu věcí srandu vytvářením úmyslných rebelií, a ono obecně být rebelem bylo v módě – bylo jedno pro co člověk byl, hlavně když dokázal říct, proti čemu se staví. Dnes mi to přijde trochu bláhové, ale taky už mi není devatenáct. Od začátku bylo rozhodnuto, že já si vezmu kytaru. Tehdy jsem na ni vlastně ještě ani pořádně nehrál, teprve za pár měsíců jsem se na ni měl jít skutečně učit hrát, ale to nám moc nevadilo.  Můj (tehdy ještě) spolužák si vzal basu. Co bylo vyjímečné a už se později nikdy neopakovalo byl fakt, že jsem byl zároveň i hlavním zpěvákem kapely. Něco takového se ovšem skutečně mohlo stát jen v podobné sestavě – můj zpěv se dá normálně použít pouze coby bojový prostředek a i tam by se dalo argumentovat, že patří do kategorie zbraní zakázaných ženevskou konvencí. Nicméně tahle kapela snesla i to. Je ale dobré si uvědomit, co měla později pod názvem Pornopop za stálého zpěváka. Potřebovali jsme nicméně najít bubeníka, takže jsme tehdy dali ještě normální, ručně psaný inzerát do tehdy kultovního místa, které existuje dodnes, i když pod jiným názvem, a to na nástěnku do prodejny hudebních předmětů na Jungmannově náměstí v Praze. V té době se ještě hudební servery moc nenosily a i do vytvoření Facebooku chyběly ještě asi tři roky, přestože si to spousta lidí ani nedokáže představit. Ani internet jsem vlastně tehdy doma neměl, na to došlo poprvé až o čtyři roky později, těsné poté, co začal hrát Pornopop. Donokce i samotný počítač jsem měl teprve doma jen asi dva měsíce. Pamětníci tehdejší doby se rozvzpomenou, že to tudíž tehdy byla poměrně běžná metoda, přestože upadla do zapomnění, a tato konkrétní nástěnka byla hojně pro podobné příležitosti využívána amatérskými hudebníky z celé Prahy. Byl to totiž jediný skutečně velký obchod s hudebními nástroji, který v celé Praze byl. Ačkoliv se to dnes nezdá, protože je tu nyní hned několik velkých hudebních hypercenter, všechny tyto obchody, jakkoliv jsou dnes známé, jsou pozdějšího data. Takže prakticky každý, kdo něco potřeboval koupit – ať už to byl nový nástroj, ladička, nebo nějaké příslušenství – tehdy dřív nebo později zabloudil tam a tu nástěnku shlédl. V našem případě jsme měli odpověď hned za dva dny, byl to už tehdy pozdější „první“ bubeník Pornopopu, a chystali jsme se na úvodní zkoušku. Tato zkouška byla památná ve více směrech. Jeden z nich byl, že na další už vlastně nedošlo. Asi to bylo i dobře, protože jsme svou neschopností sejít se k další vlastně pracovali pro obecné blaho. Další pamětní bod byl, že basák tehdy držel basu vlastně v ruce poprvé v životě, a já jsem coby kytarista vlastně ještě neuměl pořádně hrát na kytaru. Zpívat jsem neuměl nikdy – pozdější hlavní zpěvák Pornopopu, bratr onoho basáka, se tímto stal vlastně mým přímým duchovním následovníkem. No a jeden z nejpamátnějších bodů byl fakt, že jsme zkoušku udělali kompletně v panelákovém bytě basákových rodičů (za jejich absence a nevědomosti ovšem) a to kompletně i s celou bubenickou sestavou. Co bylo na té zkoušce myslím nejneuvěřitelnější nebyl ani tak fakt, jak moc se nám dařilo zprznit věci jako byl Cocain od Erica Claptona a pár dalších, ale to, že nejen, že na nás během hraní nikdo nepřišel (to bych i chápal, koneckonců počítám, že sousedi měli ještě nějaké zbytky pudu sebezáchovy a poznali, že mají před sebou bandu šílenců), ale že ani poté, co jsme skončili, se nikdo nepokusil basáka a jeho rodiče z toho bytu vystěhovat. Naopak, ještě když jsem z Pornopopu o sedm let později odcházel, tak tam basák, už sám, pořád ještě bydlel. Jediný následek prý tehdy byl, že jim někdo – pak až přes noc, asi aby ve tmě nebylo vidět kdo to byl, a aby měl dotyčný čas rychle zmizet, kdyby něco – přilepil na dveře papír vytržený z sešitu s nějakou výhrůžnou zprávou, snad něco o tom, že jestli se to bude opakovat tak to řeknou rodičům nebo tak něco. Ať už to bylo cokoliv, mohl si to odpustit, už na té zkoušce jsme se dohodli na tom, že si najdeme nějakou samostatnou zkušebnu, a než se nám to podařilo, tak se vlastně tahle sestava na léta rozpadla, aby se pak znovu sešla po čtyřech letech a utvořila to, co bylo po většinu jeho existence Pornopopem. Basák po roce vyletěl ze školy, ovšem vyletěl z ní za nedostatečnou docházku – měl už tehdy tolik zaměstnání, že na školu neměl ani pomyšlení. Bubeník zase zmizel někde v rámci stavební fakulty Univerzity Karlovy, protože kontaktní bod byl basák, který nestíhal. No a já jsem pokračoval ještě tři roky studiem publicistiky, abych ale už během pár měsíců po oné zkoušce začal vážně studovat hru na kytaru a hudební teorii v rockové škole Come to Jam, takže když si po letech basák vzpoměl, že by potřeboval kytaristu, už jsem jím skutečně mohl být nejen jménem. Stejně jako na mne získal basák tímto ve Svědcích Jehovovýchkontakt na bubeníka, který pak rychle nahradil původní bubenici Pornopopu. I ten typ zpěváka, neschopného zazpívat dvakrát tu samou písničku ve stejné tónině, tam už byl. V mnoha směrech se proto stali i přes čtyřletou časovou propast a změnu názvu Svědkové Jehovovi skutečným základem pozdějšího Pornopopu, přestože se ten k němu později odmítal hlásit. Ono jistota je jistota. Co kdyby si tu naši zkoušku pořád ještě někdo pamatoval…

Sdílet