Když vám na dveře zaklepou svědci Jehovovi…

15

…tak se mohou dít docela věci. Ti šťastnější z nás, co dokáží jejich návštěvu včas rozpoznat, ať už díky dobrému výhledu z okna či intuici, mohou, pokud si tak přejí, samozřejmě předstírat, že nejsou doma. Ti ostatní se dle míry své výmluvnosti, a občas taky vrozené schopnosti být drzý a neomalený vůči cizím lidem, mohou na delší či kratší dobu zaplést do nechtěných teologických diskuzí, a případně si pak odnést nějaké to kázání o tom, že by měli napravit své cesty a přečíst si letáček, který jim byl nenápadně podstrčen v nestřeženém okamžiku. A občas to může dopadnout ještě mnohem zajímavěji, jako nedávno v případě mé tchýně, malé, ani ne 160 cm vysoké šestašedesátileté paní, která v záchvatu paniky vykopla dveře do vlastního bytu, a to vše přitom bosou nohou.To, že má drobná tchýně v sobě najednou objevila skrytý talent trénovaného přepadového komanda, má samozřejmě za sebou ovšem delší příběh, než jen pouhou návštěvu svědků Jehovových, přestože ti stáli na jeho začátku. Z pohledu mne samotného, který byl celou dobu přítomen v bytě, a co je na tom všem asi nejúžasnější, ani nepostřehl, že se vůbec něco zvláštního děje, to nevypadalo nijak zvláštně. Zazvonil zvonek, a protože jsem slyšel, jak se má tchýně vedle v pokoji zvedla, dále jsem si ho nevšímal. Když za malou chvíli zazvonil znovu, usoudil jsem prostě, že dotyčný nejdříve zazvonil dole, a teď zvoní opět nahoře, neboť náš barák nemá výtah a většina návštěv, která chodí za mojí tchýní, bývá už starší, a přece jen jim to chvíli trvá po těch schodech nahoru vyjít. Neviděl jsem proto jediný důvod, proč mu věnovat nějakou větší pozornost, a když se zvonění nijak neopakovalo, nevěnoval jsem mu už žádnou další myšlenku. O pár minut později se ozvalo něco, co znělo jako normální styl otevírání dveří v podání mé tchýně (rozrazit dveře a vydýchat se), takže jsem usoudil, že se vrátila zpět, a všechno je tudíž v pořádku. Jak vidno, žádné drama – aspoň z mého pohledu. Jak jsem zjistil o něco později, když jsem odcházel ven a moje tchýně při pohledu na mne vykulila oči se slovy „Ty jsi byl celou dobu doma?“, z toho jejího to bylo trochu dramatičtější.

Začátek celé akce zjevně ještě proběhl tak, jak jsem předpokládal, tedy někdo zazvonil, a ona šla otevřít. Rozdíl byl ovšem ve dvou věcech – dotyčný nestál dole, ale hned za dveřmi, a nebyl to nikdo, koho by znala, ale právě svědci Jehovovi. Rychle se jich prý zbavila. Jak přesně, to jsem se neptal, ale žádné čerstvé krvavé skvrny na zemi před naším bytem nebyly, a když jsem šel o půl hodiny později po celé akci cestou ven vynést odpadky, tak jsem v popelnicích dole nenašel žádné mně neznámé mrtvoly. Pak chtěla jít zpět dovnitř opět pracovat na nějaké smlouvě, na níž dělala předtím, než zazvonili. Zjistila přitom ovšem, že si zabouchla dveře a zároveň si zapomněla klíče. Zkusila tedy zazvonit, což bylo ono druhé zazvonění, abych jí přišel otevřít. Až potud vše dobré. Kdyby to udělala víckrát než jednou, skutečně bych přišel zjišťovat, co se to děje. Ale protože si zjevně nebyla jistá, jestli opravdu jsem doma, nebo jestli jsem už odešel, tak když jsem po jednom zazvonění hned nepřišel, propadla dojmu, že doma nejsem, a dalších pokusů se vzdala. Nicméně k zoufalému pokusu popsanému na začátku se i tak ještě hned neodhodlala, a pokusila se nejdříve sehnat o dvě patra níže u dvou našich starších sousedek telefon, aby zavolala mé ženě – své dceři – která pracuje nedaleko od našeho bytu, jestli by jí nedonesla klíče.

Jak se ukázalo, ačkoliv myšlenka sama byla dobrá, provedení samo o sobě bylo poněkud ošidné. Mimo faktu, že  – aspoň jak mi to bylo popsáno – měly dotyčné sousedky pomalu problémy s pojmem telefon, nemluvě o mystickém významu slova sms či vytáčení, a navzájem si překážely při pokusu vytočit číslo mé ženy, které jim má tchýně musela diktovat – asi se bály, že jim telefon unese, nebo tak něco – když se nakonec podařilo jim ho vytočit, narazily na nečekaný problém. Má žena totiž ze zásady nezvedá telefoní čísla, jež nezná, a většinou je se slovy typu „nemůžu, řídím“ a podobně odkazuje do říše zapomnění. Tak se stalo i v tomto případě, a přehršle neústupných prodejců po telefonu tak odsoudila naléhavý hovor k neúspěchu. Na tom je vidět, že ať to myslí sebelépe, je i ten nejupřímější telemarketingový pracovník poteciálně životu stejně nebezpečný, jako náhlý infarkt, a mělo by s ním tudíž být i stejně zacházeno – tedy za pomocí velké dávky elektrického proudu. Každopádně, snahu vysvětlit svým dvěma pomocnicím princip sms má tchýně v rámci omezené délky lidského života radši rovnou vzdala, a vzhledem k tomu, že bylo nutno dokončit a odevzdat práci, na které pracovala, opravdu nutně, rozhodla se pro jednou zapomenout na poučku starého dobrého Douglase Adamse a propadla panice. Vyběhla o dvě patra zpět nahoru k našemu bytu, vykopla vstupní dveře s tichostí a cvikem, které by jí závidělo cvičené komando – dveře se dají nadále bez problémů používat – načež šla klidně rovnou do svého pokoje dodělat, co potřebovala.

Je nutno dodat, že pokud si někdo z vás představuje na základě těchto událostí moji tchýni jako nějak zvláště akčního důchodce, tak jste na omylu. Je sice pravda, že občas dokáže uvádět zbytek bytu v šílenství náhlými akčními scénami, jako je náhlý záchvat luxování celého bytu o půlnoci (s výjimkou našeho pokoje, i když až po několika důrazných upozorněních a v několika případech i uzamknutí se v něm) a v zimě má občas záchvaty zdravého životního stylu, které zahrnují mimo jiné to, že se jde nadšeně koupat do Vltavy v dvacetistupňových mrazech. Ale když jde o skutečnou fyzickou námahu, tak naopak pravidelně zvoní dole, abychom jí – nebo přesněji řečeno já – pomohli do schodů vynést její půl kila těžkou tašku s deseti rohlíkama a salámem, většinou v tom nejméně vhodném momentu, jako je například konec dlouhé bitvy s nějaký ultratěžkým bossem v nějaké počítačové hře, která nejde vůbec uložit. Načasování obecně je něco, co se pravděpodobně všechny mamky musí učit v nějaké akademii, protože jediný, kdo se může s mou tchýní měřit, když dojde na narušování jakýchkoliv klidných momentů, které se člověku podaří urvat (o sexuálním životu nemluvě) je má vlastní mamka, u níž je jediná výhoda, že s tou aspoň nebydlíme. Naše největší obava je, že se spojí a vezmou nás útokem, protože to bychom už asi se ženou nepřežili. Fyzická námaha tudíž normálně není něco, v čem by si moje tchýně nějak libovala, a už ten samotný fakt, že ji napadlo vzít dveře útokem, a ještě k tomu bosou nohou – netroufl jsem se zeptat se jí, jestli byla bosá celou tu dobu, nebo jestli se speciálně kvůli tomuto úkonu zula – mi přijde dosti nepředstavitelný. Poměrně klidně k tomu nicméně konstatovala, že to odkoukala  v nějakém filmu, takže aspoň nemusíme se ženou přemýšlet, jaký tajný trénink, o němž nevíme, má vlastně za sebou.

Ať už se jí to povedlo jakkoliv, jsem každopádně moc rád, že se jí podařilo vykopnout ty dveře tak dovedně, že se daly následně jak zavřít, tak i normálně bez následků používat. Náš domácí je sice od nás už zvyklý na ledacos, ale dovedete si jistě představit, jak by se asi tvářil, kdybych mu musel vysvětlovat, že potřebujeme nové dveře, protože je moje drobná tchýně vykopla poté, co u nás zazvonili svědci Jehovovi. Jen se trochu děsím toho, co všechno mohla moje tchýně ještě odkoukat v těch akčních filmech – sleduje nějaký nový skoro každý večer…

Sdílet

15 komentářů

      • No, jestli Ty to dopíšeš, tak si Tě snad dám aj do oblíbených a důležitých odkazů a denně oxidovat na tvých stránkách. Ty vole, musela jsem to přečíst až dokonca. Když někdo umí vyprávět, tak, jak sa mi to líbí, tak sa medá odolat. Cirrat je též nakažlivá choroba.

        • Postupně na tom určitě zapracuju, i když fakticky přestože toho píšu i v současnosti hodně, jen máloco spatří světlo světa zde. Mám rozpracovaných hned několik věcí, na nichž postupně pracuji, ale protože jde o delší díla, tak nejsou publikována zatím nikde, protože ještě nejsou zdaleka dokončena. Řadu recenzí píšu také pouze v angličtině na zahraničních stránkách. Nicméně budu se snažit dávat něco častěji i sem 🙂

  1. Už chápu to R.E.D. od Cirrat 😀
    Dráče podotýká, že byste jí mohli pouštět Chucka Norrise, tam má k odkoukání dokonce kop z otočky 😉

    • No vím naprosto bezpečně, že skoukla hned několik filmů s Jackie Chanem, a také část mojí sbírky filmů s Bruce Leem, takže tohle – a mnohé další – už nepochybně odkoukala také 🙂

  2. Hlavně že si u toho neublížila, to by ta historka už tak veselá nebyla:)
    Svědci Jehovovi jsou neuvěřitelně otravní tvorové. Jeden náš známý jejich návštěvu ale vyřešil velmi lišácky. Když zazvonili- obrýlená čtyřicítka v šedém kostýmku a muž podobně vyhlížející, otevřel kamarád okno a bylo mu jasné, že se jedna buď o posly boží, nebo prodavače hrnců. Hrnce neměli, tak usoudil, že se jedná o první možnost.. Z okna na ně tedy zavrčel „co chcete?“ Žena, držící nějaké letáky mu velmi mile odpověděla, že by si rádi popovídali. Kamarád se nedal zmást, změřil si ji pohledem z výšky a zeptal se ji: „Jste dva?“ Žena odpověděla kladně. “ To na povídání stačí. Nashle“ řekl kamarád a prásknul oknem. Ti dva tam prý ještě deset minut stáli jak opaření.

  3. Pingback: Pornopop: Svědkové Jehovovi | Weredragonův blog

      • Komentáře musí být (aspoň ten první) vždy schvalovány kvůli spamerům, proto se neobjeví ihned. Nicméně větší zpoždění než pár hodin by mít nikdy neměly a jakmile někomu jeden komentář schválím, další už může dávat normálně bez prodlev a nutnosti schválení. Za zmatek kvůli tomu vzniklý se omlouvám 🙂

  4. Pingback: Má matka je Krokodýl Dundee | Cirrat

  5. Pingback: Kominík pro štěstí | Cirrat

  6. Pingback: Domácí zmatky – Cirrat

  7. Moc se mi líbí ten dvojí pohled na jednu věc – v úvodu mužský (někdo zvonil, nic se neděje) a oproti tomu tchyně v krajní zoufalosti dveře vykopávající… 🙂

Napsat komentář