Dvacet nejlepších her na Playstation 2

3

ps2Jeden ze zahraničních serverů, které pravidelně sleduji, přinesl seznam dvaceti nejlepších her na starou dobrou Playstation 2. Co se mne týkalo, mohl jsem ovšem souhlasit asi tak se třemi z nich; je to jak tím, že na Playstation 2 vyšlo vynikajících her opravdu hodně, tak tím, že každý takovýhle seznam je samozřejmě subjektivní, a každý má jiný vkus. Nicméně právě proto jsem se rozhodl vytvořit svou vlastní variantu tohoto seznamu.

Vzhledem k větší variabilitě jsem se také rozhodl uvádět z každé série pouze jeden díl; jinak by byly v tomto seznamu totiž v případě jedné serie hned tři tituly najednou. Veškeré smysluplné komentáře jsou samozřejmě vítány.

20. Onimusha 3: Demon Siege

Onimusha 3 mne zaujal v prvním okamžiku účastí herce Jeana Rena, následně naprosto úžasným intrem, kde jsem poprvé shlédnul japonského akčního herce Takeshiho Kaneshira, tehdy pro mne neznámého, a nakonec hezky zpracovanou akcí v kombinaci se stylem pohybu Resident Evil, jak se ostatně u her od Capcomu z té doby dělo často. Mystický příběh se dvěma protagonisty, odehrávající se částečně ve středověkém Japonsku a částečně v současnosti, byl jednou z nejprodávanějších her roku 2004, a pro mne se stal velice unikátním zážitkem, na který vzpomínám dodnes velice rád.

19. Burnout Revenge

Přestože má spousta lidí dodnes v podobných hitparádách tendenci uvádět spíše o jeden starší díl s podnázvem Takedown, u mne vede jednoznačně Revenge. Ta slast, když člověk mohl sejmout toho překážejícího idiota, který mu zavazel v cestě za vítězstvím, je sice něco, co provází celou sérii Burnout, ale v tomto případě byla dovedena k dokonalosti tím, že člověk dostával bonusy v podobě zrychlení navíc za sejmutí toho parchanta, co před chvílí udělal přesně to samé vám. Adrenalinová akce, která na tu dobu neměla obdoby a naprosto zastínila a zaskočila tvůrce série Need for Speed, v tu dobu čerstvě sesterské studio ve firmě EA, a to natolik, že po několika slabých dílech nakonec EA předala radši celé Need for Speed právě studiu, které vyrábělo Burnout.

18. Ace Combat Zero The Belkan War

Ace Combat je něco, nad čím spousta fanoušků letadel ohrnuje nos. Nejde o žádný reálný simulátor, ale o přímočarou střílečku – dostanete do ruky stíhačku, a bez ohledu na jakoukoliv realističnost střílíte po všem, co se pohne, abyste za mise dostali nějaké ty peníze. Za ty si pak koupíte lepší stíhačku, se kterou děláte vzásadě to samé. The Belkan War byla po dlouhé době první hra tohohle typu, co se mi dostala do ruky – myslím že poslední taková, co jsem předtím hrál, bylo ještě něco na automatu, a kdybych počítal vrtulníky, tak pak na prvním Playstationu Soviet Strike  – a kupodivu, ona to byla fakt zábava. Nemuset myslet na nic jiného než výšku a počet munice má něco do sebe. Co mne překvapilo nejvíc byl fakt, že takováhle hra má dokonce i velice dobrý příběh.  Spousta dnešních sofistikovanějších her by jí ho mohlo závidět.

17.Kingdom Hearts

Unikátní projekt, vzniklý z kooperace Disneyho a Squaresoftu. Jinak řečeno, kdo neviděl, neuvěří. Postavičky z Final Fantasy a z Kačerova se tu producírují vedle sebe a bojují v jedné řadě proti zlým příšerám, to všechno v relativně jednoduchém akčním stylu nejen pro děti. Jak asi odhadne každý, kdo zná hry od Square, i zde jde vzásadě o rpg, nicméně Kingdom Hearts jsou podstatně akčnější hra než Final Fantasy, i když v nich všichni fandové FF najdou mnoho povědomých prvků. Kingdom Hearts se hned po vydání staly jedním z největších trháků roku 2002 a tento rok tak vlastně slaví desáté výročí.

 16. Need for Speed Hot Pursuit 2

Hra, na kterou se dodnes odkazuji jako na poslední díl Need for Speed, jež se mi líbil. Vzbuzuje mírné zmatky kvůli svému názvu, protože dostal v roce 2010 následovníka, který se ovšem jmenuje pouze Hot Pursuit bez označení čísla. První Hot Pursuit byl totiž vlastně třetí díl Need for Speed, a Hot Pursuit měl jen jako podnázev; vyšel v roce 1998. Tento díl vyšel v roce 2002, a v řadě Need for Speed byl šestý, od číslování dílů už v té době bylo nicméně upuštěno; no a jeho třetí následovník tedy vyšel v roce 2010, a byl vytvořen týmem, který tvořil původně hru Burnout (aby v tom byl ještě větší zmatek). Hot Pursuit totiž označuje zaměření hry na honičky s policií (případně honění provinilců), aby se odlišili od klasického závodního zaměření normálních Need for Speed. I tato hra tedy slaví desáté výročí, její tratě s velkým množstvím zkratek, překážek i objížděk dělaly hru mnohem zajímavější, než jsou klasické okruhy. Ne pokaždé, když jste uhnuli z tratě, jste si nutně pomohli k lepšímu výsledku – ale občas vám to pomohlo sundat ze zad dotěrného policistu.

15. Shadow of the Colossus

Shadow of the Colossus je poměrně unikátní hra. V celém jejím průběhu potkáte všeho všudy šestnáct nepřátel. Zabít jednoho z nich nicméně může trvat i hodinu. Každý je totiž obrovským prastarým kamenným obrem, kterého potřebujete zabít, abyste získali sílu zachránit svoji lásku. A že se takový obr nedá zabít jen tak mlácením meče do jeho nohou, vám asi bude jasné rovnou. Zabíjení každého obra se skládá vzásadě ze tří částí; musíte ho najít, v čemž vám pomůže váš věrný kůň Argo, následně musíte zjistit, kde má zranitelná místa, v jejichž určení potřebujete především bystré oko a trochu zkušenosti. Následně se pomocí spousty šplhání, skákání, zoufalého držení, luku a kouzelného meče musíte pokusit obludu zabít. A že ta nebude jen tak stát a nechat do sebe vrážet meč, vám je nejspíš také zřejmé. Jedna z nejoriginálnějších her, jaké kdy spatřily světlo světa, a která se nedávno dočkala převedení do HD verze na Playstation 3, sesbírala od svého vydání spoustu cen a dodnes patří mezi klasické tituly herní historie.

14.Legacy of Kain Defiance

Pátý a zatím poslední díl série Legacy of Kain, a také jediný, kde se setkali coby hratelné postavy oba hlavní protagonisté, Kain a Raziel. Nebýt problémů s kamerou, byla by tahle hra rozhodně o dost výše na mém osobním žebříčku, protože série jako taková patří mezi mé nejoblíbenější, ale kvůli absenci Raziela se mi zase nechtělo uvádět další můj oblíbený díl série ze stejné konzole, Blood Omen 2, a kvůli absenci hratelné verze Kaina zase Soul Reaver 2. Hra samotná nabízí zajímavé ukončení celé série, nicméně nedávno se začalo mluvit o dalším dílu, který by měl celou sérii nastartovat odznova.

13. Gran Turismo 4

Stovky aut téměř přesně převedených do hry dle originálů, desítky tratí, obrovské možnosti tuningu. Kdo z těch, co mají rádi závodní hry a vlastnil někdy Playstation 2, by mohl neznat Gran Turismo? Několik skutečných závodníků testovalo vozy a tratě z Gran Turisma, aby vyzkoušeli, nakolik se blíží jejich reálné časy s reálnými auty časům ve hře, a výsledky byly různé, nicméně shodli se vesměs na jednom – největší rozdíl je v následcích. Když udělají chybu v reálu, tak jsou následky mnohem znatelnější, a to je jediný vážnější důvod, proč se jejich časy ve hře a v reálu liší…

12. Silent Hill 2

Klasický survival horror, který se také nedávno dočkal nového vydání na Playstation 3, o muži hledajícím svou ženu ve městě duchů. Série Silent Hill má už mnoho dílů, z nichž tři vyšly na Playstation 2, nicméně mně osobně tenhle utkvěl v paměti nejvíce. Přestože mnohé z jeho zpracování se už dnes pokládá v sérii za zastaralé, pro mne zůstává nejtypičtějším obrazem toho, jak má správný Silent Hill vypadat. Je také spolu s prvním dílem série základem jednoho z mála filmů podle hry, který jsem i já ochoten označit za hodně zdařilý.

11. Marc Ecko’s Getting Up Contents Under Pressure

Getting Up je hrou, která se jen málokdy dá vidět v podobných výčtech těch „nej“. Nejde o to, že by byla špatná, naopak, v mnoha kruzích je velice oblíbená, ale spousta lidí se od má tendence držet dál. Je to klasická akční adventura, jejímž hlavním hrdinou je sprejer Trane, jehož cílem je ze začátku získat si nějaký ten respekt ve sprejerských kruzích a později se tak trochu mimochodem dostane do vedení revoluce proti novému politickému vedení, které se snaží potlačit jakékoliv projevy samostatného myšlení. Většinu času nedělá ovšem nic moc jiného, než že se dostává na různá nepřístupná místa, aby tam něco nasprejoval, případně nalepil nějaký ten plakát, a většinou jde o místa, na kterých to oficiální autority vidí dost nerady. Hra má pro jistotu na začátku upozornění, že sprejerství a s ním spojené aktivity, které jsou obsahem hry, jsou ve většině zemí proti zákonu, přestože jsou ve hře samotné zobrazovány jako projev hrdinského odboje, jenže… Výsledkem je to, že se z Getting Up stala jedna z nejpřehlíženějších vynikajících her na Playstation 2.

10. Devil May Cry

Další z klasik, které se nedávno dočkaly reedice na Playstation 3. Ačkoliv by většina lidí měla tendence uvést spíše třetí díl s mnohem větším arzenálem zbraní (včetně kytary), pro mne zůstane vždy synonymem pro Devil May Cry jednička, a její intro. Hned v momentu, kdy jsem viděl jak na začátku Dante bojuje proti náhle vtrhnuvší dívčině na motorce, jsem věděl, že tady půjde o něco, co se mi bude líbit. Ačkoliv je na hře samotné znát sem tam neobratný styl ovládání, převzatý stejně jako u Onimushi z Resident Evil (přestože ne s takovou přesností), nostalgie je nostalgie. Narozdíl od Onimushi nicméně dává Devil May Cry mnohem větší důraz na akci než na příběh.

9. Resident Evil 4

Resident Evil 4 si získal spoustu rozporupných reakcí, protože se jako první z hlavní řady Residenta odklonil od klasického systému jak co se týče větším příklonem k akci, tak změny původu nepřátel. Místo klasických zombií se v něm rojí mimozemskými parazity řízené živé lidské bytosti. Výsledek je nicméně dosti podobný – jdou hlavnímu hrdinovi po krku, jen co ho vidí. Místo statických kamer hra používá kameru postavenou za ramenem hlavního hrdiny, Leona S. Kennedyho, známého už z druhého dílu Residenta. Byl to první krok k novodobé řadě akčních her, kterou je Resident Evil dnes. Nicméně pořád to byl jen první krok, a zbývalo jich ještě spousta, takže hra byla pořád silně hororová, a až na prostředí stylem hodně připomínala pozdější Dead Space. Své místo v žebříčku si narozdíl od svých pochybných pozdějších potomků rozhodně zaslouží.

8. God of War

Stejně jako v případě Devil May Cry, i v případě God of War a Kratose volím rozhodně své první seznámení s ním, protože můj první dojem byl rozhodně nejsilnější a do značné míry předefinoval pojem akčních vymlacovacích her. Ne že by se v něm objevilo něco vysloveně nového, ale způsob, jakým jednotlivé klasické nápady poskládal do sebe, dal vzniknout něčemu specifickému, co žije dodnes. V okamžiku, kdy toto píši je to jen pár dní co byl oznámen další díl Kratosovy ságy, a já jsem zvědav, jakého řeckého boha či bohyni to Kratos vlastně ještě nestihl rozsekat.

7. Fahrenheit

Následník Omikronu: The Nomad Soul, předchůdce Heavy Rain, je vlastně více interaktivní film než hra. S několika různými konci, mnoha variantami jak se dá hra projít, možností skouknout si jednotlivé pasáže poté, co je člověk odehraje. Celé to vlastně začítá tím, že hlavní hrdina Lucas Kane spáchá vraždu; neví proč, neví vlastně ani kdo je ten, koho zabil, pouze to, že ho teď honí policie, a celou hru se snaží vypátrat co se vlastně vůbec stalo. Ve hře hrajete nejen za Lucase, ale hra je ještě zpestřena tím, že ovládáte i dva policejní důstojníky, kteří vraždu vyšetřují; celou dobu tak vlastně pátráte sami po sobě, a podle toho jak jste na té nebo oné straně úspěšní se vám jednotlivé části hry mohou výrazně lišit. Ačkoliv to může znít celé trochu schizofrenicky, velmi intuitivní ovládání vám pomáhá snadno projít celou hrou a vžít se do děje, aniž by vás poté museli odvézt do blázince – tedy pokud jste na to nebyli zralí už předtím, samozřejmě.

6. Project Zero II Crimson Butterfly

Ačkoliv je u nás poměrně málo známá, série Project Zero (v NTSC regionech Fatal Frame) je jeden z nejlepších survival horrorů, co kdy vyšel. Odehrává se v Japonsku, kde se vždy hlavní hrdinové dostanou – podle dílu – do zajetí klasického strašidelného středověkého domu či vesnice plné duchů, v některých případech tak, že tam zabloudí, v jiných jsou tam uvězněni ve snu. Jediná zbraň proti agresivním duchům, kterou mají k dispozici, je ovšem starý fotoaparát, zatímco duchové se mohou bez problémů teleportovat, procházet zdmi, a někteří se nedají zranit vůbec. Nemluvě o tom, že se většinou pohybují mnohem rychleji než hlavní hrdina či častěji hrdinka. Inspirací pro tuhle hru byly jednoznačně filmy jako například Kruh, Nenávist a podobné, takže kdo viděl tyhle filmy, má jistě i představu, co za duchy tam asi může potkat – a odkud odevšad můžou vylézt. Pojem šťastný konec navíc znají výrobci nejspíš jen z doslechu. Na Playstation 2 vyšly celkem tři díly téhle hry, a nedokázal bych celkem vybrat jednu konkrétní jako nejlepší; každá exceluje v  něčem jiném a žádná není pro slabé povahy. Druhý díl jsem vybral nakonec na základě úvahy, že je jednoduše uprostřed.

5. Broken Sword The Sleeping Dragon

Třetí díl série, který vzbudil mnoho záporných ohlasů od skalních fandů, protože opustil vody klasické point-and-click adventury, a vydal se do vod dříve neprozkoumaných. Na první pohled se tváří pomalu jako by patřil spíše do série Tomb Raider, tedy aspoň mezi jeho starší díly, ale není tomu tak. Přestože se nyní odehrává ve 3D, a často se skutečně dočkáte různého posunování beden, lezení po žebřících a podobných věcí, ovládání má ve skutečnosti k tomu klasickému pořád velice blízko, a sarkastický humor, který byl vždy jedním ze základních kamenů Broken Swordu, je pořád zde. George a Nico vyrážejí na další dobrodružství, a pokud se nenecháte na začátku odradit tím, že hra vypadá jinak, než jste byli zvyklí, tak pro vás bude stejně zábavné jako dříve.

4. Dragon Quest The Journey of the Cursed King

Pro ty z vás, co znají Final Fantasy, nebude jméno Dragon Quest nejspíš žádnou novinkou, aspoň ne od doby, kdy Square Enix koupil Level 5, který tuto sérii vyráběl. Tento díl je fakticky osmý v pořadí, a jeho příbuznost s Final Fantasy, obzvláště s jeho desátým dílem, je znát na každém kroku. Sám neznám žádný ze starších dílů Dragon Questu jinak než po jméně, tak nemohu soudit, zda je ta podobnost stejná i u starších dílů, ale když pomineme kreslený design, který má tendenci navozovat dojem, že je hra pro děti – což ve skutečnosti ani moc není – je spíše pro hravé dospělé, protože polovinu narážek, co ve hře jsou, by děti ani nepochopily. Klidně by to mohl být i další díl FF, a to jak kvalitou, tak stylem. Ostatně v celé historii Square Enixu jsou jen dvě hry oficiálně vyhlášeny ve fanouškovském hlasování jako lepší – Final Fantasy VII a Final Fantasy X.

2.-3. Tekken 5 & Soul Calibur III

 

 

 

 

 

 

 

 

 
Ať jsem přemýšlel jak jsem přemýšlel, nedokázal jsem jednu z těchhle her dát před druhou. Obě nejen od stejné firmy, ale dokonce od stejného producenta, lišicí se vlastně především tím, že v jedné se bojuje beze zbraní a v druhé se zbraněmi, několikrát v historii si dokonce vypůjčili i některé postavy. Obě hraju už od prvních dílů a bez váhání bych je dosadil na místo králů bojových her a to, kterou si zrovna zahraju radši, záleží především na tom, jakou mám zrovna náladu. Takže je tímto nechávám dělit se o druhé a třetí místo a nechám na historii, aby je rozsoudila.

1. Final Fantasy X

A máme tu fanfáry, moje bezkonkurenčně první místo na Playstation 2 a jedna z mých nejoblíbenějších her vůbec, Final Fantasy X. Možná se to ještě změní, ze starých dílů mi chybí asi tři, které jsem nehrál a pak mi chybí všechny verze FF XIII, nicméně od momentu, kdy jsem poprvé začal tuhle hru hrát – a to bylo poprvé co jsem vůbec kdy nějaké Final Fantasy hrál – mne žádný další díl tolik neuchvátil, přestože některé, jako třeba FFVII, se k tomu dostali blízko. Dodnes si pamatuju jak jsem koukal na prvních asi dvacet minut hry. Pro někoho vyrostlého čistě na západních rpg (dnes to vypadá neuvěřitelně) to bylo něco naprosto neznámého a neprobádaného, a proto uchvacujícího, a nestačil jsem žasnout, co se to přede mnou na té obrazovce odehrává. Myslím že tam, kde by mne Ježíš kráčející po vodě akorát znudil (Copperfielda jsem už znal roky), byla pro mne tahle hra tím nečekaným zázrakem, na který jsem dokázal jen u vytržení koukat. Dnes už jsem takových samozřejmě odehrát spousty, ale pořád patří mezi mé nejoblíbenější hry, protože část toho prvotního údivu, který ve mně tehdy vzbudila, jí už zůstane asi napořád.

Sdílet

3 komentáře

  1. Moje nejoblíbenější z těch tvých vyjmenovaných jsou Final Fantasy X, Dragon Quest VIII a Kingdom Hearts. hrál jsem ale i spoustu jiných super RPG na PS2. Je to moje nejoblíbenější herní platforma. 🙂

    • Možná by tam i byly, kdo ví, ale přestože obě znám podle jména, ani jednu jsem vlastně nikdy nehrál. 🙂 To je bohužel daň PS2 za to, že měla tak obrovské množství vynikajících her, že i když ji měl člověk celou dobu její oficiální podpory – a já ji mám (a využívám) v podobě emulace na PS3 vlastně dodnes – tak se stejně k některým vynikajícím hrám nikdy ani nedostal… Je to jeden z mnoha důvodů, proč se občas tyhle TOP žebříčky také tak liší, kromě osobních preferencí samozřejmě.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.