Věčný průvodce

0
Kirstenská planina byla vždy řídce osídlená oblast, kterou už celé věky vedla cesta z jižních krajů, obývaných elfy, do velkých lidských měst na severu. Doba, ve kterých se oba národy často stýkali, však už byla dávno pryč, a cesta pomalu zarůstala travou. Jen nejstarší z farmářů zde sídlících pamatovali elfy v celé jejich kráse; žádný elf tudy už neprošel po dlouhá desetiletí. Osamělý elf, který zničehonic přišel z jihu, proto vzbudil v kraji velké pozdvižení. Než došel k hospodě U Bobra, která byla kdysi oblíbeným poutním místem, oběhla už novina o jeho příchodu větší část kraje, a spousta lidí se přišla podívat na nezvyklého hosta. Starší farmáři v něm okamžitě poznali lesního elfa, nejméně četné odrůdy elfů, jejíž příslušníci i za starých časů jen málokdy vycházeli ze svých lesů, a podivili se ještě více; většina elfů, kteří cestu na sever kdysi používali, patřila mezi vznešené elfy, kteří ve své nezkrotné touze po poznání často cestovali do lidských zemí; a dokonce i temní elfové, normálně velice nedůvěřiví i k příslušníkům vlastní rasy, po cestě chodili častěji než lesní elfové. Ti totiž netoužili po ničem jiném, než po klidu vlastních lesů, a obvykle se nezabývali ani magií, která byla pro vznešené a temné elfy druhou přirozeností. Jejich nejoblíbenější zbraní byl luk, se kterým byli stejně nebezpeční, jako jiné elfské rasy s kouzly a dlouhými meči.
Tento konkrétní elf byl zcela typickým představitelem své rasy. Měl dlouhé, tmavě hnědé vlasy, které se mu lehce vlnily kolem typicky špičatých uší; jeho tmavé oči v sobě měli vepsánu moudrost věků, a zároveň se v nich odrážela bolest někoho, kdo viděl spoustu krásných věcí zešednout a upadnout v zapomnění. Jako většina lesních elfů byl i tento spíše menší postavy, měřil asi 170 centimetrů; většina vznešených a temných elfů, jak mužů, tak i žen, měřila až kolem 190. Oblečen byl v pohodlný šat tmavě zelené barvy, a na nohou měl vysoké boty hraničářů. Kolem pasu měl černý pásek sepnutý stříbrnou přezkou, vyrobenou z mithrilu, vzácného kovu neobyčejné pevnosti, který už byl dlouhá staletí obrovskou vzácností; stará naleziště už byla dávno vyčerpána, a nová nebyla k nalezení. Jeho jedinými zbraněmi byli dlouhý luk, který držel v levé ruce, a dvě dlouhé dýky, s rukojeťmi ve tvaru dračí hlavy, které měl zastrčené za pasem.
Když elf vstoupil do hospody, rozhlédl se po lokále a pak se usadil do výklenku ve zdi, kde stál osaměle jediný stůl. Hostinský mu okamžitě přinesl zadarmo korbel nejlepšího piva, jaké měl na skladě; elfí návštěvník pro něj znamenal jistotu vysokých tržeb, protože si ho chtěl každý prohlédnout, a nikdo nesedí v hospodě, aniž by si dal něco k pití. Těch pár piv, které elf zadarmo vypije, se hospodskému mnohokráte zaplatí; už teď měl v hospodě plno lidí, a pořád ještě přicházeli další. Přitom bylo teprve pozdní odpoledne, a spousta farmářů pracovala na svých polích. Ruce se mu třásli při představě těch tržeb, které udělá večer.
Elfí návštěvník zatím upil ze svého piva, a zamyšleně sledoval, jak se hospoda plní. Přišel sem za určitým cílem, a potřeboval informace; čím více lidí přijde, tím má větší šanci, že se dozví, co potřebuje. Normálně společnost nevyhledával, ale už dlouho bloudil jižními kraji a skoro už ztratil stopu, kterou sledoval. Nebylo divu, protože ta stopa byla už skoro padesát let stará, a jen náhoda mu poskytla informace, které ho zavedli do tohoto kraje. Pomalu si prohlížel stále se zvětšující proud návštěvníků, a už si vytipoval pár starších farmářů, kteří pamatovali dobu, kdy tudy ještě běžně chodili elfové.
Právě se chystal, že jednoho z nich osloví, když jeho pozornost upoutal jeden nový příchozí. Byl to i přes svůj na první pohled vysoký věk velmi statný muž. Musel mít kolem dvou metrů a i přes svou mohutnost se pohyboval velice pružně. Vlasy, které mu dosahovaly k ramenům, mu s věkem zbělali, a přes levou tvář měl dlouhou jizvu, pozůstatek nějakého starého boje. Oblečen byl po elfsku v jednoduchý šat. Neměl u sebe žádnou zbraň, ale přesto budil dojem člověka, s nímž by bylo lepší si nic nezačínat. Vůbec nevypadal jako farmář, obdělávající každý den svá pole, aby měl co jíst; působil spíše dojmem starého válečníka, kterého ještě neopustila jeho síla, přestože už odešel na odpočinek Elf vycítil svou příležitost a pokynul mu, aby se posadil k němu. Cítil, že konečně našel někoho, kdo mu může poskytnout informace, které potřebuje. Muž se pousmál a s klidem přešel k elfovu stolu, kde se posadil tak, aby si s elfem navzájem viděli do očí. Hospodský mu okamžitě přinesl velký korbel piva. Muž ho opatrně ochutnal, a pak se podíval na svého spolustolovníka.
„Cesta pomalu zarůstá travou, ale pivo U bobra je stále stejně dobré, jako bylo kdysi.“ Muž se znovu napil, a pak pokračoval. „Mé jméno je Kauril. Kdysi jsem patřil mezi strážce tohoto kraje, ale dnes už jenom vyprávím dětem příběhy ze starých časů. Jakmile člověk překročí sedmdesátku, tak ho všichni berou jen jako starce na odpis. Ale i tak se tu nežije špatně,“ zasmál se. „Co přivádí lesního elfa tak daleko od jeho lesů? Je to už velice dlouho, co tudy prošel některý z prvorozených.“
„Slyším na mnoho jmen, ale dnes mi většina lidí i elfů říká prostě Taurohtar – v řeči vznešených elfů to znamená Hraničář, “ odvětil elf. „Snažím se najít jednu temnou elfku, která tudy snad kdysi prošla. Byla by snadno k poznání, na rozdíl od ostatních elfů měla tmavě červené vlasy.“ Elf si povšiml, že sebou Kauril při zmínce o elfčiných vlasech prudce trhnul. „Jinak byla stejná jako ostatní příslušnice její rasy, tedy štíhlá a krásná, s tmavší pletí, kterou se temní elfové odlišují od ostatních elfských ras; jenom postavu měla drobnější, ještě o pár centimetrů menší, než jsem já.“
Po elfově prohlášení se na chvíli rozhostilo mlčení. Kauril vypadal, jako kdyby se přel sám se sebou, a elf napjatě čekal, co jeho spolustolovník odpoví. Bylo mu jasné, že je na správné stopě,a vše teď záviselo jen na mužově ochotě mluvit. Po chvíli ticha Kauril konečně promluvil. Jeho hlas teď zněl trochu vzdáleně, jako by ani nebyl duchem přítomen.
„Ano, pamatuji si na ni. Nikdy nám neřekla své jméno, ale lidé z okolí jí kvůli barvě jejích vlasů říkali Mirukarnel. Je to už skoro padesát let, co sem přišla. Zdejší krajina jí zřejmě učarovala, a tak tu nějaký čas zůstala; nazývala to tu Talath Tinwë, Jiskřivá planina. Lidé ji tu měli rádi, přestože s nimi jen málokdy promluvila. V její duši byl smutek, který žádný člověk nemohl zaplašit. Občas, když měla chuť si s někým popovídat, se zmiňovala o lesním elfovi, jehož tolik postrádala, a o událostech, která je rozdělila.“
Taurohtar přikývl. „Byl jsem tehdy plný elánu, a dal jsem přednost slávě před láskou. Dnes toho lituji; i elfové potřebují čas, aby dospěli, a mě na to nestačilo ani několik tisíc let. Když jsem se vrátil z výpravy, která mne od ní odvedla, zjistil jsem, že skutečně odešla, jak tvrdila při našem rozloučení. Pokusil jsem se zapomenout, ale ani lesy, které mi dříve přinášely klid, mne nemohli utěšit, a tak jsem se ji vydal hledat. Dlouho jsem bloudil jižními kraji, až jsem narazil na stopu, která mne dovedla sem.“
Kauril přikývl. „Jsou určité chyby, jichž se dopouštějí příslušníci všech ras. Pamatuji si, že jsem kdysi udělal stejnou chybu; lidé se ale netěší dlouhověkosti elfů, a když jsem si uvědomil, jak bláhový jsem byl, tak už bylo pozdě. Rád pomůžu každému, kdo má ještě šanci napravit staré chyby. Čeká tě však těžká cesta. Mirukarnel na tebe nemohla zapomenout, a tak tě po pár letech odešla hledat do temných krajin na východě, ve kterých jsi bojoval. Láska nakonec přemohla důvody, které jí nedovolili následovat tě v minulosti. Odešla odsud před deseti lety, a směřovala směrem k temnému městu Rókauru. Bála se, že si vězněm v jedné z jeho kobek.“
Elf vzrušeně vyskočil. „Děkuji ti z celého srdce, příteli; hantanyë len. Přestože je cesta přede mnou temná a pln temných nestvůr, mé srdce s nezoufá; dal jsi mi opět naději, kterou jsem už skoro ztratil, a ta mne povede temnými cestami, jež mne čekají. Nechť jsou tvé dny prozářeny sluncem, které mi bude tak chybět.“ Nečekaje už ne nic, vyrazil pak rychle ze dveří, nečekaje na Kaurilovu odpověď. Ten se jen usmál, když viděl rychlost, se kterou Taurohtar vyrazil ze dveří. Doufal, že se elfovi podaří najít svou ztracenou lásku. Pocítil náhle touhu vzít meč a následovat ho do temnoty, tak, jak by to udělal za dnů svého mládí. Věděl však, že už ho čeká pouze jediná cesta, ta poslední; a stejně jako elfa, i jeho na ní bude vést naděje, že na pláních věčně zelených zemí znovu spatří svou dávnou lásku.
Dobře věděl, že naděje, ten věčný průvodce všech živých tvorů, ho může dovést kamkoliv.
Sdílet

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.