Pornopop: Zklamání na Klamovce

1
Koncert v klubu Klamovka v Praze nebyl jeden, byly hned dva – oba dva byly svým způsobem památeční. První byl jeden z nejnatřískanějších koncertů, co kdy Pornopop měl, a na druhém se předvedl náš třetí bubeník – jediný koncert, který s námi odehrál (další už mu nebyly povoleny, i když myslím zase o tolik nepřišel). Jak to bylo ovšem u Pornopopu zvykem, nic nebylo úplně jednoduché.

První koncert, ten natřískaný, byl totiž tak plný především proto, že skoro nikdo netušil, že tam Pornopop hraje. Klamovka byla tehdy Dům dětí a mládeže, a lidé tam často chodili, protože tam byly běžnou atrakcí různé koncerty a jiné radovánky ratolestí z blízkého okolí. Pornopop se tam dostal čistě díky známosti s tamnějším zvukařem, a jen díky tomu, že byly oba koncerty domluvené předem, se Pornopop dostal k tomu, aby tam hrál i podruhé. Jinak by mu to i přes natřískaný klub určitě neprošlo. Kvůli svému názvu nesměl být Pornopop uvedený ani na programech vylepovaných na zastávkách, ani v klubu samotném (Dům dětí by přece nemohl mít nic společného s jakýmkoliv pornem – klub se taky pár minut po našem nástupu na jeviště rychle vyprázdnil). Většina lidí díky absenci propagace na první koncert dorazila z nevědomosti – na všech programech bylo uvedeno akorát to, že tam je koncert, a nic víc, a napoprvé to spoustu lidí nachytalo; napodruhé už nám neprošlo, což vzhledem k tomu, co jsme tam předvedli, bylo spíš dobře. Byl to myslím historicky jediný koncert, kdy utajování koncertu vedlo k na Pronopop tak nevídané účasti – skoro sto lidí.

Na druhý koncert už ovšem byly lidé připraveni, a když se na programech objevilo stejné prázdné místo jako v předchozím případě, všichni pochopili která bije, a klub zel naprostou prázdnotou. Jak už bylo řečeno na začátku, na tomto koncertě s námi hrál na bubny náš druhý náhradník, manžel jedné mé spolužačky ze základky, hrající v jedné spřátelené kapele. Díky těm pár zkouškám co jsme před koncertem s ním měli jsme si opětně (a naštěstí také naposledy) zopakovali zkoušku v půl šesté ráno, jak bylo zvykem u naší první bubenice, a načas jsme přesunuli zkoušky do mnohem lepších zkušeben než na jaké jsme byli zvyklí – byly to zkušebny v Libni, kde mimo původní kapely tohoto bubeníka zkoušelo i pár tehdy vedoucích osobností české hudební scény, a zkušebny podle toho vypadaly – každá z nich byla rozlehlá, narvaná spoustou drahé techniky, a také byla každá z těch asi pěti, co tam byly, zároveň i nahrávacím studiem. Oproti normální zkušebně Pornopopu, o kterou se tehdy dělil ještě se dvěma dalšími kapelami, měla hned několik nepopiratelných výhod – vzhledem k tomu že byl únor, tak jsme ovšem mnohem více ocenili přítomnost topení, než drahou aparaturu – topení totiž ve zkušebně Pornopopu chybělo úplně. A jakékoliv těsnění či izolace, které by mohly aspoň trochu udržet teplo uvnitř, ostatně také. Bylo pro nás proto hořkým zklamáním, že jsme stihli dát s tímto bubeníkem jen tři zkoušky, a poté jsme se museli přestěhovat zase do našeho garážového komplexu.
Následkem skoro nulového zkoušení (ty tři zkoušky proběhly v průběhu asi dvou měsíců) nás ovšem potkal druhý nejhorší hudební zážitek (co se týče zvuku kapely) za celé mé působení v Pornopopu (překonal ho jen první koncert v klubu Prosek, s legendární cover verzí An Angel).

Jak už bylo napsáno v jednom ze starších článků, naši dva první bubeníci se totiž vyznačovali každý svým osobitým stylem hry, nebo přesněji řečeno každý svým osobitým stylem tvoření chyb. První bubeník nevěděl nejen která bije, ale i kde by měl bušit do bubnů – před každým koncertem jsme mu do playlistu vypisovali kde kdo začíná, a následně tam valil bubny tak jak se zrovna trefll. Jeho první náhradník sice věděl která písnička je která, ale jinak si spíš v poklidu bušil svoje, bez jakékoliv snahy o přechody – aspoň ty chtěné – které pak často nahrazoval tím, že se trefil do jiného bubnu než chtěl (nadšený divoký rytmus zahraný na Hi-Hatku místo na virbl byl vždy zajímavým zpestřením). Tento druhý náhradník ovšem vady obou dvou našich stálejších bubeníků ještě zdokonalil.

To, že nevěděl co hraje, bylo celkem jasné ještě předtím, než koncert začal – při tak nízké četnosti zkoušení tomu ani nemohlo být jinak. Ovšem narozdíl od našeho prvního bubeníka, který byl zdatným improvizátorem, a většinou tam zahrál něco, co tam sice vůbec nemělo být, ale aspoň to tam sedělo (přestože pauzy pro něj byly neznámým pojmem), tenhle se touto schopností pochlubit nemohl – naopak ji skloubil s občasným minutím bubnu; občas nejen na jiný, než který chtěl zahrát, ale i úplně mimo celou bubenickou sestavu – v jednom případě hrál virbl na basáka (i když to mohl být i úmysl). Do toho paličky asi čtyřikrát pustil úplně, aniž by měl náhradní, a dvakrát je lovil během písničky na zemi před podiem, ke značnému zděšení zbytku kapely. A to všechno doprovodil obrovským nadšením, a podiovou show – která ovšem tím pádem působila spíš jako komedie. Na tomto koncertě jsme tudíž nebyli hudební kapelou, ale sestavou klaunů (což byla oproti obvyklejší sestavě plné šašků nezvyklá změna).

Zpětně docela i lituji, že tam nebylo víc lidí, protože pak by nám stačilo lidi obejít s kloboukem, a myslím, že za podobnou komediální show by nám rádi dali i něco navíc (a to i přes pověstnou českou ochotu vzdávat se peněz pokud to není absolutně nutné); a možná bychom pak i přešli plně na komediální dráhu, kde bychom jistě měly mnohem větší úspěchy než coby hudební těleso, aspoň tedy dokud by se nám dařilo předstírat, že tyto šaškárny děláme čistě kvůli pobavení publika.

 

Sdílet