Pornopop: Jak to začalo…

2
Pornopop byla první normální (tedy, relativně) kapela, ve které jsem hrál. V tu dobu už jsem měl za sebou řadu improvizačních koncertů, několik ukončených ročníků v rockové škole Come to Jam, a oficiálně stupeň Pokročilý – zatímco Pornopop byl spíše pro smích. Zpěvák který neuměl zpívat, basák, který hrál předtím vždycky na kytaru, a který odněkud vyhrabal svou starou basovku, na kterou za dva roky co jsme spolu hráli cvičil asi jednou. Následkem toho z něj lezly často hudební perly – jako například že hrál tón C tam kde já hrál D. Co tam vlastně zpíval zpěvák, to nevěděl nikdo včetně něj, a asi to bylo i dobře. Bubeník byl taky kategorie sama o sobě – přesněji řečeno všichni tři. Jeden tam byl tak jako „nastálo“, celkem slušný instrumentalista odněkud z malé vesnice poblíž Plzně – kde ovšem trávil většinu času, takže na koncertech hrál málokdy. Na nahrávkách byl ovšem vždycky. Pak tam byl „první náhradník“, vypůjčený ze spřátelené kapely, který odehrál většinu koncertů – hrál spíš jen tak pro zábavu, než že by se snažil o nějaké instrumentální výkony, ale stačil – aspoň vzhledem k hudebnímu umění zbytku kapely. A co se mu musí přiznat, narozdíl od našeho „stálého“ bubeníka věděl, která písnička je která, a nemuseli jsme mu to před koncertem vypisovat v poznámkách do playlistu. Jenže přece jen nemohl hrát pokaždé – pořád ještě měl jednu hrající a jednu umělecky výrazovou další kapelu. No a tak přišel na řadu „druhý náhradník“, který fakticky odehrál jeden jediný koncert, ve kterém se mu velice osobitým stylem podařilo zkombinovat slabiny obou našich stálejších bubeníků, a k jejich oblíbeným chybám přidat ještě několik nových.
V této osobité formaci odehrála kapela většinu svých koncertů. Pouze dva nebo tři z nich odehrála v jiném složení – první byl legendární první koncert Pornopou, na prvním ročníku festivalu Srpen, který se konal pravidelně v září, a který organizoval basák Pornopopu. Tohoto koncertu jsem se nezůčastnil, a jiná byla i bubenice – která pak na prvních nahrávkách poté co jsem přišel o kapely předvedla takové hudebnické kvality, že letěla z kapely hned další den brzo ráno, a nahradil ji onen „stálý“ bubeník. Posléze ji totéž potkalo ještě u asi dalších čtyř kapel, které založila, a nakonec skončila jako oblíbená manažerka mnoha neznámých kapel. Zpěvák se na něm opil takovým způsobem, že nevěděl co mluví (co zpívá nevěděl nikdy) a podle toho vypadalo jeho vyjadřování na podiu (melodie pro něj byla neznámým pojmem i za střízliva, na alkohol to ale rád sváděl). Basák coby organizátor řešil v průběhu hraní osmnáct sms zpráv a telefonátů, takže prakticky nebyl schopný hrát, no a bubenice ta hraní nebyla schopná nikdy. Pornopop pak byl vyhodnocen jako jednoznačně nejhorší kapela působící na dotyčném festivalu, což byla vlastně jediná cena, kterou se mu kdy podařilo získat. Nicméně na základě tohoto koncertu došli členové kapely k názoru, že by to chtělo doplnit sestavu o dalšího kytaristu, který by nahradil chybějící kytarové kvality zpěváka, a pokud možno přehlušil jeho snahy o hraní doprovodu (aby nebylo slyšet, že falešný není jen jeho zpěv). A protože s basákem a samozvaným manažerem kapely jsem se znal, tak se obrátil na mne.
Další jeden nebo dva koncerty pak kapela odehrála po mém odchodu, toto je ale kapitola o které už psáti nebudu, protože jsem jí nebyl sám přítomen – pokud vím, tak tam znova nastala změna na postu bubenice (která opět hrála i v jiné kapele a o tom že hraje v Pornopopu pro jistotu jejím členům neřekla vůbec – bála se, že by se jí vysmáli) a vystřídalo se tam hned několik kytaristů, než kapela ohlásila – asi devět měsíců potom, co jsem odešel – že se rozpadla.
Spousta lidí včetně mne se tehdy divila, že jsem v Pornopopu vůbec byl ochoten hrát, protože s hudebním nadáním členů kapely se od začátku nedalo počítat s tím, že by se kapela stala úspěšným hudebním tělesem české scény – nicméně i tak jsem tam hrál, a vydržel hrát následující dva roky, což nakonec nebyla vůbec špatná zkušenost, a přes hraní v Pornopopu jsem se dostal ke svým následujícím dvěma kapelám, Preludiu a Hrochům od Bobří Řeky. O tom už ale jindy.
Sdílet