Pornopop: Jak jsme jeli do studia

1
Pornopop, jak už tady bylo řečeno, byla kapela která hudebně nijak zvlášť nevynikala. Tím víc ovšem investovala do propagace. Kdyby stejným stylem propagovalo své hudební počiny například Preludium, tak by pravděpodobně dneska hrálo na mnohem větších scénách než jen v malých klubech po Praze, kde mají problémy vůbec rozchodit zvukovou techniku (za předpokladu, že tam vůbec je). A jako u každé kapely se do propagace zahrnovalo i nahrávání ve studiu, které ovšem v podání Pornopopu mělo svou specifickou podobu.

První kámen úrazu byla na poměry kapely docela velká aparatura, která kapele nahrazovala technickou zdatno při hře na jednotlivé nástroje, především v kombinaci s pouze jedním autem, protože víc jich prostě nebylo k dispozici – a i to jedno se muselo půjčovat od rodičů zpěváka a basáka (což byli takoví bratři v triku, když už ne v podobě). Byla to nějaká starší škodovka, už bych si nevzpoměl přesný typ – ve znalostech jednotlivých značek aut jsem nikdy moc nevynikal („má to čtyři kola a karoserii, takže je to pravděpodobně auto“). Každopádně to byl normální osobní vůz, žádný kombík. Přesto jsme se do něj vešli ve čtyřech lidech, s bubnama, dvěma kombama ke kytarám a jednomu dalšímu (a podstatně většímu) k base. Vůbec basáci obecně mají tendenci mít největší aparaturu z celé kapely, i když jsem nikdy nepochopil proč – ve většině případů je basa nejméně výrazný nástroj z celé kapely. Ze zadní sedačky jsme sice museli jednu polovinu odklopit, abychom se vešli („aspoň vám tam vzadu bude teplo“, jak se vyjádřil basák Pornopopu, který si s klidným svědomím sednul za volant) a i tak bylo auto narvané až po střechu, a povážlivě se mu prohýbal podvozek. Nicméně i za takto stísněných podmínek jsme vyrazili nahrávat do Karlových Varů – basák vyhrál v soutěži na nějakém rádiu dvě hodiny nahrávání zdarma, a přestože jinak bylo studio spíše z těch dražších (jak jsme bohužel zjistili až poté, co jsme nahrávání po šesti hodinách dokončili), tak jsme se shodli na tom, že takovou příležitost si nemůžeme nechat ujít.

Do Karlových Varů jsme proti vší pravděpodobnosti dojeli v pořádku a bez bloudění, bohužel se totéž nedalo už říct o Varech jako takových. Po delším objíždění rozpadajícího se továrního komplexu jsme však nakonec sebrali odvahu a vjeli dovnitř – a ono tam to studio opravdu bylo. Z tohoto nahrávání vznikla celá série fotek, kterou jsem kvůli jejich pramizerné kvalitě do galerie nezařadil, ale jsou kdyžtak k nahlédnutí na stránkách Pornopopu – ta polorozpadlá rampa, která je tam vidět na jedné fotografii, to byla opravdu jediná přístupová cesta do studia. Nicméně nakonec se nám podařilo vytahat veškerou nutnou techniku do druhého patra, kde studio sídlilo (což byla už samo o sobě docela rarita) a začali jsme s rozestavováním techniky. Kromě toho, že jsme tím strávili celé ty dvě hodiny, které jsme měli na to nahrávání zdarma, se mi přihodila jedna z prvních zkušeností v mém muzikantském životě, která se později stala legendární – v tom malém studiu, které zabíralo všehovšudy tři místnosti, se mi totiž podařilo naprosto dokonale zabloudit.

Dodnes nevím přesně jak se mi to tehdy povedlo, nicméně po chvilce rozestavování techniky jsem zjistil, že potřebuji kvůli upevnění některých součástí jeden z mé sady imbusů, kterou jsem nechal v kapse bundy, kterou jsem hned po příchodu do studia nechal pověšenou u vstupu na věšáku. Šel jsem si tedy s klidným svědomím pro dotyčný imbus, ale narazil jsem přitom na nečekané obtíže – vchod do studia totiž někdo zjevně zrádně odstranil. Ani poté, co jsem několikrát probehl všechny dostupné místnosti (což byla poměrně rychlá záležitost), jsem nemohl najít žádný východ – veškeré dostupné dveře vedly buďto do nahrávací místnosti, do převlékárny, nebo k mixážnímu pultu. Ven ovšem ani jedny, přestože jsem si docela živě vybavoval že jsem jimi předtím prošel. Dokonce i ten věšák jsem si vybavil naprosto přesně. Jen ten vchod samotný a jeho umístění bohužel ne.
Majitel studia, který nám zároveň dělal zvukaře, v tu dobu zrovna probíral s naším basákem nějaké detaily ohledně nahrávacích práv, na která se tento basák bohužel moc nesoustředil, jak se ukázalo později – kdybychom věděli, co nás čeká, tak bychom se asi rovnou sbalili a jeli domů. Nicméně poté, co jsem kolem nich proběhl asi podesáté, se začali zajímat, co že to vlastně hledám, a když jsem jim sdělil že východ, tak se na mne chvíli vytřeštěně koukali, načež ukázali přímo za mne, kde se onen východ skutečně skrýval, a to přímo za dotyčným věšákem, který jsem tak marně hledal. S nervózním uchechtnutím jsem se tedy chopil dotyčných imbusů a ztratil jsem se radši zase do nahrávací místnosti rozestavovat techniku – tam už jsem naštěstí trefil bez větších problémů.

Bohužel se tehdy projevil můj naprostý nedostatek zkušeností – a to ještě ve spojení s klasickým zákonem schválnosti. Nejdřív mi odešlo kombo, jednoduše jsme při zvukovce odpálili pojistku, a k tomu všemu mi na mé vlastní kytaře kvůli dlouhodobému nevyměňování strun praskla struna. A můj nedostatek zkušeností se především projevil v tom, že nejen že jsem neměl náhradní plán pro případ nouze, ale neměl jsem ani náhradní pojistku nebo struny – chyba to vyloženě začátečnická, která mne ovšem naučila jistit se od té doby vždycky radši naněkolikrát, a mít sebou vždy nějaké náhradní struny – a že jsem to nejednou potřeboval. Výsledkem těchto mých chyb nicméně bylo, že jsem vlastně celou nahrávku odehrál na úplně jinou techniku než na jaké jsem byl zvyklý hrát, což vzhledem k propastnému rozdílu v kvalitě jak nástroje tak komba nikterak nepomohlo bezchybnosti mé hry na kytaru, a zároveň i zvuku kytar na nahrávkách.

Po dvou hodinách se nám konečně podařilo rozestavit techniku tak, že jsme mohli začít nahrávat. Majitel studia, který nám chvíli předtím sdělil, že ony dvě hodiny zdarma ve studiu nám akorát uplynuly, se posadil za nahrávací pult, a začali jsme nahrávat. Teď už jsme za každou načatou hodinu museli platit na tehdejší poměry studíí poměrně značných 350,- kč. Za normálních okolností by se nahrávaly nejdřív bubny s basou, následně by se dohrála nejdřív doprovodná a pak sólová kytara, a nakonec zpěv, případně další nástroje, ale my jsme se v zájmu úspory času a našich financí rozhodli pro zrychlenou variantu, a začali jsme nahrávat bubny, basu a doprovodnou kytaru zároveň.

Bohužel pro nás ovšem toto rozložení bylo spíš na překážku. V případě že by se jednalo o kapelu plnou slušných insturmentalistů by to skutečně časová výhoda byla, ale vzhledem k tomu že šlo o Pornopop, tak se chyb, které by jinak každý z nás dělal jen sám o sobě, a tudíž bychom je neopakovali tolikrát, dělali všichni dohromady. Kde se nespletl basák, tam se spletl bubeník – a v momentě, kdy už jsme nahrávali dotyčnou píseň na osmadvacátý pokus, už jsem z toho neustálého opakování jedné a té samé písničky začal dělat chyby pro změnu já. Kolem třicátého opakování jsme to vzdali, s tím, že případně chyby se zakryjí dalšími kytarami a zpěvem – a navíc, chyby přece dělají muziku unikátní, takže když jich tam pár bude, tak to ničemu neuškodí. Pro velký úspěch jsme hned ve stejné sestavě začali nahrávat doprovod k druhé písni, kterou jsme chtěli nahrát – na další dvě, co byly původně v plánu, se už z finančních důvodů nedostalo. Po vtípcích typu „Jen počkejte, ty chyby se nakonec natolik ujmou že už to budeme muset vždycky hrát i s nimi“ se pak konečně dostalo i na sólovou kytaru a zpěv. Sólová kytara byla naštěstí vzhledem k punkovému základu kapely rychlou záležitostí, ale zpěv myslím navozuje dotyčnému majiteli studia noční můry ještě dnes, přestože od tohoto nahrávání uplynula už pěkná řádka let.

Zatímco většina zpěváků ze sebe ve studiu vydá podstatně lepší výkony než naživo, protože se nemusí omezovat tím, že potřebují odzpívat ještě spoustu dalšcíh písní (v některých případech i několik desítek dalších písní), zpěvák Pornopopu se nenechal nijak omezovat touto skutečností a zazpíval to ve studiu se stejným nasazením a dodržováním melodie jako naživo. Tyto první nahrávky se naštěstí nedochovali – ovšem mám pro zajímavost schovaných pár nahrávek z jednoho živého koncertu, které mi má drahá polovička zakázala pouštět a brblala něco o porušování mezinárodních dohod a omezení používání zbraní hromadného ničení. Na těchto nahrávkách je k nalezení i originální cover verze písničky An Angel, původně od Kelly Family, kterou se basák a zpěvák rozhodli zničehonic z fleku zahrát jako přídavek na našem prvním živém koncertu, aniž by je zajímalo že jsme to s bubeníkem nikdy v životě nehráli, a že je dotyčná píseň zpívaná o zhruba oktávu výš než kam sahal zpěvákův hlasový potenciál. Uznávám, že ve srovnání s touto nahrávkou může být jako milosrdná považována i tzv čínská pomalá smrt – čínské mučení oblíbené nejen v čínském starověku, které spočívalo v pomalém rozřezáván obětí na malé kousky, za jejich plného vědomí samozřejmě. Někteří z těch opravdu šikovných katů přitom dokázali své oběti nechat naživu a při vědomí celé měsíce, než obět konečně zemřela.
Nicméně, zpět k zpěvákovi Pornopopu. Po tom co se dotyčný majitel studia vzpamatoval z prvotního šoku, si uvědomil, že takhle to nahrát nepůjde, a následně se několik hodin věnoval pečlivému nahrávání, kdy se každé jednotlivé slovo přezpívávalo naněkolikrát, dokud se zpěvák čistě na základě náhodné změny netrefil do správné tóniny. Musí se mu přiznat, že se to setkalo s nečekaným úspěchem – bylo to jedinkrát, co se někomu podařilo, ať už na živém koncertu nebo ve studiu, donutit zpěvákův umělecký výraz do podoby, kdy se udržel po většinu písničky ve stejné stupnici. Mnohokrát jsem od té doby uvažoval, jestli následné chování majitele studia nebylo jen pomstou za to, že musel vytrpět těch několik hodin oblažován zpěvem našeho zpěváka.

Po skončení nahrávání a mixování, které se odehrávalo už bez nás, se totiž majitel tohoto studia vypotácel od mixážního pultu, lokl si pořádně whisky, kterou měl připravenou pěkně po ruce, a pak nám začal účtovat nahrávání. A my jsme s hrůzou zjistili, že musíme platit nejen samotnou dobu strávenou ve studiu. Neměli jsme tehdy žádné zkušenosti, a zpětně už vím že nás tehdy silně podfoukl, a z doslechu vím i to že jsme zdaleka nebyli jediní – vytasil se na nás totiž s historkou, že na nahrávku nemá nahrávací právo kapela, ale studio, a jestli chceme aby nám dotyčnou nahrávku uvolnil k volnému šíření, tak mu musíme vyplatit jeho nahrávací práva – a řekl si o to pěkně mastnou sumu. Jedinou další alternativu kterou nám dal byla ta varianta, že si u něj zaplatíme nahrávání celého alba, o délce zhruba tři čtvrtě hodiny, za což si ovšem řekl tak nehoráznou sumu, že jsme začali honem radši hledat po kapsách všechny možné drobáky, abychom mu mohli zaplati aspoň ty dvě písničky co jsme tam nahráli. Celou sumu jsme sice i tak nedali dohromady, ale majitel studia se milostivě uvolil, že mu zbytek peněz můžeme převést na účet – nahrávku že nám samozřejmě uvolní hned poté co mu peníze dojdou. A tak skončilo naše první nahrávání ve studiu. Na jednu stranu jsme zaznamenali nevídaný úspěch co se týče zpěvu (přestože i tak tam pořád znělo něco falešně, ale později jsme zjistili že za to mohl styl jakým hrát zpěvák Pornopopu na kytaru), a na druhou se nám dostalo nemilých zkušeností ve vydřidušských metodách některých „podnikatelů“. Nahrával jsem posléze ještě v několika dalších studiích, a nikdy jsem se už s tímto „vyplácením nahrávacích práv majiteli studia“ nesetkal. Naopak, v jednom studiu nás rovnou upozornili, že se jim nedávno stalo, že k nim přišla kapela že jim právě toto tohle někdo udělal (jméno dotyčného studia jsem jim hned doplnil), a že toto rozhodně není obchodní politika kterou by oni praktikovali. Ale i tak jsme získali cenné zkušenosti z nahrávání, z nichž některé se mi vyplácejí dodnes při každém hraní – a to se rozhodně vyplatilo i přes mafiánské praktiky majitele dotyčného studia.

 

Sdílet