Karate fotbal

2
Druhým bojovým uměním beze zbraně, ke kterému jsem se dostal, bylo Karate. Oproti Kung Fu, kde dnes i méně znalí věci vědí, že se člení do obrovského množství stylů (podle některých počítání až několik tisíc) mají lidé tendenci brát Karate jako jeden jediný styl, což ale není pravda; podle typu řazení se dá najít až osm stylů patřící pod jeden souhrnný název. Nejznámější je asi Shotokan, ale je možné najít i mistry dalších sedmi stylů, které jsou Goju, Shito, Wado, Shorin, Uechi, Budokan a Kyokushinkai. Každý styl má svá vlastní specifika, nicméně všechny pojí společný původ, a to vznik na japonském ostrově Ryukyu, v prefektuře Okinawa. Jeho základy sahají do čtrnáctého století, kdy byla v Japonsku představeno spoustu stylů čínských bojových umění, které se následně staly základem pro Karate jako takové; největší inspirace pro začátky Karate se dají najít ve bojovém umění Kenpo.
Styl Karate, který jsem dělal já ovšem nepatřil ani do jednoho z oficiálně uznaných stylů; zjednodušeně se nazýval prostě sportovní Karate, soubor technik z různých stylů upravených pro sportovní použití, jak pro bezkontaktní souboje tak pro soutěže v technických sestav kata. Samotný trénink nebyl v tomhle směru v ničem moc vyjímečný od klasických tréninků bojových umění; ani příliš tvrdý, ani příliš změkčilý. Na spoustě technik bylo ovšem znát, že nejsou určeny pro skutečnou sebeobranu. Chyběly tam kryty pro některé základní údery, a postoje byly víc předváděcí než funční – jednoduše proto, že dotyčné údery, které by ohrožovaly jak boj v dotyčných postojích, tak absenci některých krytů, byly na soutěžích zakázané. To byla bohužel daň za sportovní úpravu tohoto stylu. Sportovní karate rozhodně není styl, který bych mohl doporučit pro nutnou sebeobranu, pro zájemce o praktické využití Karate se spíš hodí styl Shotokan nebo Kyokushinkai (trénink ostatních stylů není v České republice moc dostupný).
To, co bylo nakonec největším lákadlem a nejoblíbenější činností na tréninzích, bylo tudíž nakonec něco úplně jiného než trénování bojového umění jako takového. Někteří z těch, co tam se mnou tehdy trénovali, měli tendenci tvrdit, že tam chodí hlavně kvůli množství nadržených mladých holek kolem patnácti. Ty se nechávaly ovlivnit tehdejší profláklou reklamou na jistý deodorant, kde mladý sportovec ukazoval, jakou zátěž ve sportu dotyčný deodorant vydrží. Na konci vždy bylo „Chcete důkaz? Tady je“, načež se k němu přitulila krásná modelka nadšeně se s ním začala líbat. Obzvláště tento slogan a následné výjevy tyto holky zjevně okouzlil, jak se dalo soudit z jejich chování. Je tudíž dost dobře možné,že spousta z kluků tam opravdu chodila hlavně kvůli nim, nicméně pro většinu těch pokročilejších tam bylo i jiné lákadlo – turnaje v halovém fotbale, které se konaly vždy po tréninku a na které neměli ti menší a míň pokročilí přístup. Především tedy kvůli tomu, že by jim tam nejspíš někdo ukopl hlavu. Fotbal byl sice technicky typická halová varianta hraná na spoustě základních škol po republice, ale z praktického hlediska se muselo počítat s tím, že to hraje banda pokročilejších karatistů. Následkem toho to bylo spíš něco na způsob amerického fotbalu, akorát že bez chráničů a s pravidly klasického fotbalu (když nepočítáme absenci pravidla o faulech apod). Zpětně se docela divím, že jsme si tam nikdy vážně neublížili (jen v jednom případě měl jeden z hráčů pár týdnů zadrátovanou čelist, ale tam šlo o nechtěný omyl). Sice jsme tam neprovozovali nadzemské letecké a jiné útoky, jak je lze vidět ve filmu Shaolin Soccer (v češtině Kung Fu Fotbal) ale o různé kopy a údery tam rozhodně nebylo nouze. Nezřídka se stalo, že boj o míč přerostl v klasický full-contact, tedy typ souboje, který je ve sportovním karate prakticky zakázaný. A bylo až neuvěřitelné, co všechno se dalo v tomhle směru vymyslet s tím malým míčem – a brankář byl samozřejmě všechno možné, jen ne nedotknutelnou osobou.
Samozřejmě, že tento druh zábavy pravděpodobně většina lidí posoudí jako zhůvěřilou a násilnou, a následkem toho odsoudí – ale fakticky byla tahle fotbalová utkání pro nás mnohem lepším tréninkem, než tréninky samotné. Šlo vzásadě o skutečně souboje, které ovšem končily ve většině případů jen pár modřinami, a narozdíl od jinak sportovních technik procvičovaných na tréninzích jsme si trénovali praktické použití karate – což bylo v případě nutné sebeobrany pro nás rozhodně přínosnější. A navíc, když se to vezme kolem a kolem, tak on ani normální fotbal na základních školách není o moc odlišný. My jsme měli naopak tu výhodu, že jsme se při tom měli jak bránit. Jinak řečeno – no pain, no gain…
Sdílet

2 komentáře

  1. Naprosto parádní hra! My měli jednou na konci školního roku v deváté třídě podobný fotbal, ikdyž to teda nebyl přímo karate fotbal. Taktéž byl bez pravidel, protože hrály i všechny holky včetně naší tehdy asi pětapadesátileté třídní, učitelky matematiky. Nejdřív se hrálo na dvě brány – tu znázorňovaly dva zapíchnuté klacky. A protože já dělala brankářku, tak jsem si bránu upravila tak, že tam nemohl prolézt míč. Usoudila jsem tedy, že není třeba takto zabezpečenou bránu bránit a tak jsem šla do útoku v pravém slova smyslu. V této fázi hry už se nehrálo pravidlem „rukou ne“, ale „rukama a nohama taky“. Dodneška vidím proti sobě bratrance Krňávkovy, jak stojí každý na druhé straně a Krtek volá na Štepána: „Štěpo přihraj!“ No a Štěpa přihrával. Soupeřům. V půlce hry mu to ale došlo a bratranci Novákové fígl prokoukli, takže jsme nemohli počítat s posilou.
    Skončilo to tak, že jsme ani nevěděli jaký je stav, ale vyhráli všichni.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.