Kapely – Retrospektiva

0
cimg4133Jak tak pomalu ubíhá čas od doby, kdy jsem naposledy živě hrál, tak si tak mám tendenci rekapitulovat jednotlivé kapely, ve kterých jsem působil, a zhodnotit si je s odstupem času – jak z hlediska mého osobního technického fungování kapely, tak z hlediska úspěšnosti a fungování kapely jako celku. Jako vždy jde samozřejmě o mé vlastní hodnocení, které se nemusí (a nejspíše nebude) shodovat s názory ostatních členů jednotlivých kapel, ať už minulých nebo současných.

 

První tedy přichází na řadu Pornopop. Moje první skutečná kapela, přestože ne mé první hraní na jevišti. Z hlediska technického jsem už nebyl úplný začátečník, jak tomu v případě většiny kapel podobného typu bývá; už jsem měl za sebou několik let v Come to Jam, a hraní takových věcí jako je Jimmy Hendrix, hospoda-u-madlyJoe Satriani, a přepisů Bacha a jemu podobných. Přesto jsem byl co se týče života kapely skutečně nevinným nováčkem, a zkušenosti jsem teprve začínal získávat. Z tohohle hlediska byl Pornopop asi nejúspěšnější kapela ve které jsem hrál – nezapomenutelných zkušeností jsem tam získal rozhodně mnoho. Bylo to především díky nadšenému, ale zbrklému přístupu kapelníka k managingu kapely. Ne že by nedokázal domluvit koncert – v tomto směru mu schopnosti nechyběly – ale to, co domluvil, se ve většině případů ukázalo být dosti divokou akcí, která v jednom případě skončila i za asistence policie. Ve většině případů jsou ale právě toto příhody, na které se s odstupem nejlépe vzpomíná – a spousta z nich se tady dá a bude dát najít v jiných článcích.
Co se týče technických kvalit spoluhráčů byl ovšem Pornopop klasickým ukazatelem toho, jak se to nemá dělat. Zpěvák neuměl udržet tón, a rozsah měl imag0014pramizerný; basák začal na basu hrát až kvůli Pornopopu samotnému, prakticky necvičil, a i po dvou letech hrál stejně špatně jako když jsme začínali (s neustálým ujišťováním, že na tom zapracuje). Jeho naprosto šílené (dis)harmonické vložky, které vydával za umělecký projev, jsou jedním z důvodů, proč si mohu pouštět nahrávky Pornopopu pouze tehdy, když má žena není v doslechu. No a bubeníky jsme měli během dvou let čtyři, z nichž ten co byl označen jako stálý odehrál pouze čtvrtinu koncertů. To samozřejmě kapele také nijak neprospívá.

Lidé ovšem přesto na Pornopop docela chodili – dost na to, aby s přehledem trumfli většinu pozdějších koncertů Preludia i Areny. Hlavním tahačem tam byl ovšem zpěvák, jehož kvality coby pijáka a druha z mokré čtvrti překonali i takové handicapy jako byl hudební projev jeho kapely. V rámci stylu také dokázal skládat docela slušné neslušné texty – jen se musel držet v mezích, když došlo na mimag0046uziku samotnou – nejlepší bylo ho úplně odstranit z cesty někam do ústraní a nechat kapelu, aby dopsala zbytek. Být hudební schopnosti především zpěváka na kvalitní úrovni, tak by se mohl Pornopop vyvinout v docela slušnou punkovou kapelu. I přes spoustu hádek s kapelníkem ke konci mého působení tam – především kvůli nenávisti chovající tento kapelník ke frontmanovi Preludia, se kterým jsem tou dobou už také hrál – a jeho následné označování mne žábou na prameni na stránkách jsem rád, že jsem v Pornopopu hrál.

Druhou, ovšem zároveň i třetí kapelou v pořadí, ve které jsem nastálo hrál, bylo Preludium. Byla to zároveň kapela, kde jsem strávil nejvíce času – celkově to bylo cimg2731-34fasi čtyři a půl roku, a můj poslední koncert s touto kapelou, 20.9.2008, se nakonec ukázal býti i mým zatím posledním koncertem v dobrém zdravotním stavu. Zároveň to byl jeden ze dvou největších koncertů, jaké jsme kdy s Preludiem odehráli, a jediným, který domluvila má žena – domlouvání dalších bylo vpodstatě zastaveno frontmanem Preludia. Jakkoliv totiž celou dobu prohlašoval, že by byl rád, kdyby se i ostatní členové kapely chopili aktivnější organizace koncertů atd, v momentě, kdy jím schválená manažerka kapely začala se zoufalou situací kapely něco skutečně dělat – tedy zoufalou z hlediska propagace a návštěvnosti koncertů – přestalo se mu líbit, že by za úspěch kapely mohl taky někdo jiný než on, a rychle se cizího elementu v kapele zbavil. A to i přesto, že to znamenalo přijít tím o několik již nahrubo domluvených větších koncertů a několika propagačních akcí. To byl vlastně taky hlavní důvod, proč jsem z kapely odešel – protože když se frontman snaží zabránit v úspěchu vlastní kapele a brzdit ji jenom proto, že to najednou není on, kdo ji dostává kupředu, tak to dál nemá ani cenu zkoušet hrát.
Z hudebního hlediska bylo nicméně Preludium velice zdatné – jakkoliv se mi písně často zdály trochu těžkopádné, tak odpovídali původnímu vzosnimek_085fru kapely, kterými byli Megadeth, a z kompozičního hlediska se písním kapely nedalo nic vytýkat – a to jak v případě muziky, tak v případě textů. Osobně bych uvítal, kdyby frontman přidal u písniček na živosti, i kdyby to mělo být na úkor umělecké propracovanosti harmonií jednotlivých nástrojů, ale to byl čistě můj dojem, se kterým by spousta lidí jistě nesouhlasila.

Vzásadě jedinu slabinou kapely z hudebního hlediska pak byl zpěv. Jakkoliv se totiž zpěvák nadřel na přesnosti zpěvu na nahrávkách, naživo bylo přece jen znát, že je to spíše kytarista, a první zpěv nestíhá – odzpívat celý koncert přece jen nebylo něco, co by skutečně zvládal. Asi by to zlepšil i intenzivní trénink s nějakým zpěvovým mistrem, o kterém se v Preludiu sice hodně mluvilo, ale který se nikdy neuskutečnil, ale osobně bych považoval za nejlepší sehnat pořádného zpěváka, který by skutečně nedělal nic jiného než zpíval, a mohl pak dělat vepředu nějakou show – zabily by se tím dvě mouchy jednou ranou, protože další znatelnou slabou stránkou na živých koncertech byla velice pasivní a nevýrazná choreografie a podiový přednes obecně, včetně „hlášek“ mezi písněmi apod. To byla třeba zase zrovna věc, ve které exceloval jinak hudebně dost neschopný zpěvák Pornopopu. No a samozřejmě další věc ke zlepšení je celková propagace a management kapely; sice je v poslední době znát, že se zpěvák přece jen aspoň trochu poučil ze svých předchozích chyb, ale pořád má na první pohled ještě silné nedostatky, které navíc nepomáhá fakt, že kapela nyní musí – snad dočasně – hrát ve třech(v momenetu vyakord13fdání článku už byl na profilu kapely na bandzone uveden jako člen kapely další kytarista, ovšem jen ve spojení profilů, nikoliv ve výpisu členů – což ovšem přičítám aktualizačním schopnostem frontmana kapely). Kytarista který tam přišel po mně tam dlouho nevydržel, a dalšího kluci dlouho nesehnali; i přes heroické úsilí zakrýt tuto skutečnost pořádáním občasných unplugged akcí je absence kytary znát – většina hudby kapely byla od začátku psaná pro minimálně dvě kytary, a na nahrávkách je jich ve skutečnosti často i o dost víc. Stejně jako v případě Pornopopu i tady platí, že jsem v kapele rád působil, i přes hádky na konci mého působení v ní; a asi jako u jediné kapely, ve které jsem kdy hrál, se dá říct, že jsem s ní měl důstojný poslední koncert.

Další kapela na řadě pak byli Hroši od bobří řeky. Přestože se začali dávat dohromady asi deset měsíců poté, co jsem začal hrát s frontmanem Preludia, jako fotka64kapela začali hrát dřív – měli tu výhodu, že členy nemuseli hledat, ale naopak vyřazovat.
Hroši totiž vznikli ze dvou kapel, Bobr chutná dvakrát (BCD) a Nonsens. Jejich společný leader, Johny, kterého můžete znát i z dnešních BCD, chtěl původně mne jako kytaristu do obou těchto kapel; jedna už nějakou dobu sólového kytaristu neměla, a druhá s ním měla problémy. Problémy s kytaristy se však nakonec narostly tak, že se rozhodl z členů obou kapel a mnou na postu kytaristy udělat kapelu jednu, a prostě vybral to nejlepší, co měl po ruce. Sestava se nakonec ustálila na pěti členech stálých a jednom původně vypůjčeném na nahrávání, který se ovšem nakonec osvědčil natolik že se stal šestým stálým členem (nebo přesněji řečeno členkou) kapely.
Název Hroši od bobří řeky ve skutečnosti vznikl až těsně před prvním nahráváním kapely ve studiu; první dva koncerty kapela odehrála ještě pod názvem BCD. Dnešní BCD hraje několik z písní, které do jejich dnešní podoby dostali právě Hroši, přestože samotné písně byly ve většině případů převzány od starých Nonsense; písně původního BCD, složené Petrem Andělem, skladatelem většiny písní i dnešních BCD, až na jednu výjimku Hroši nehráli. Z jejich repertoáru se pro Hrochy přebíraly pouze písně složené samotným Johnym.
ples-wekodlaku-matrix-praha-14-12-2006Hroši byli jednoznačně technicky i lidsky nejvyspělejší kapela, ve které jsem hrál. Samotná sestava sice vznikla nově, ale tím že sdílela tři z šesti původních členů s kapelou The Bluemoon, v níž jsem pak následně pár měsíců zaskakoval za nemocnou kytaristku – konkrétně bubny, basu a ženský zpěv – jsme získali základ sestavy, který spolu hrál už několik let a odehrál spolu spoustu koncertů. Bubeník, saxofonista a zpěvák zase všichni přišli z původních BCD. Jediná novinka v sestavě jsem tak vlastně byl já, jediný s kým jsem předtím hrál (a ještě k tomu jen soukromně) byl leader kapely Johny. Lidsky spolu tahle sestava fungovala celou dobu vpodstatě bez problémů. I poté co se sestava rozešla po rozpadu Hrochů jsme zůstali v rámci možností v kontaktu; i na mé svatbě, o rok a půl později, to bylo znát. Oddávajícím byl sám textař BCD Petr Anděl, spoustu organizace zastal sám Johny, a na svatbě nám se ženou zdarma zahráli jak BCD tak The Bluemoon. Všem jim nám za to (a nejen za to) patří náš nehynoucí dík. Ostatně přes Hrochy jako takové jsme se s mou ženou i seznámili; poprvé jsme spolu mluvil na svatbě saxofonisty Hrochů, a čísla jsme si vyměnili (a o týden později spolu začali chodit) na předposledním koncertu, který Hroši odehráli.

Hroši nakonec hráli pod svým jménem přesně tři roky, a rozešli se nakonec prostě proto, že kapele jako takové došla energie. Poslední rok existence kapely se začala schopnost kapely scházet se časově na zkoušky a i domluvit se nrockovy-parnik-24-5-2007a koncertech rapidně horšit. Čtyři z šesti členů v té době měli navíc dost práce i s jinými kapelami; Johny se znovuobnovenými BCD, basák a bubeník s the Bluemoon, kde také hrají dodnes, a já pak kvůli Preludiu, zaskakování v The Bluemoon, a v neposlední řadě kvůli mým zájmům v oblasti bojových umění, které u mne pomalu zase začaly nabývat navrch. Zpěvačka měla k tomu dost problémů s tím naučit se všechno co po ní chtěla škola, a saxofonista, čerstvě ženatý a zakládající rodinu, měl také své vlastní problémy. Tento časový a zájmový rozkol si kapela sama o sobě dobře uvědomovala, a začalo se to výrazně projevovat i na koncertech. Po několika ne moc povedených hraních (na poměry Hrochů) a výrazně polevující energii kapely jako takové (při srovnávání s nahrávkami, nahranými na začátku existence kapely, byl rozdíl dost výrazný) došlo nakonec k přerušení koncertování kapely. Samotné ohlášení ukončení činnosti přišlo až o dva měsíce později, nicméně v tu dobu už BCD hrálo některé z písní, které patřili mezi ty Hroší, a kapela fakticky neexistovala. Ze všech mých kapel Hrochů lituju rozhodně nejvíce, i přes skutečnost, že mé vlastní hudební cítění je přece jen o něco tvrdší než styl jaký Hroši hráli – což bylo ostatně předmětem i mnoha popichování v rámci kapely – s tím že když něco já zahraju, tak jsou to buď Queen, nebo Megadeth. Proti čemuž jsem se vždy ohrazoval s tím, že přece občas zahraju i něco z Van Halena… 😉

cimg3932Mou poslední stálou kapelou pak byla Aréna – kapela, do které jsem vstupoval s asi největším očekáváním, a která byla největším zklamáním, a to hned v několika směrech. Jedním důležitým faktorem bylo samozřejmě také to, že mi tři týdny před prvním naplánovaným koncertem vypovědělo poslušnost zdraví, a já si při té příležitosti vykloubil obě ramena – a to tak, že mi je tentokrát dávali dohromady až po několika hodinách v nemocnici (normálně bych si je zase nahodil zpátky sám, jako v těch předchozích asi dvaceti případech, ale v bezvědomí se to dělá blbě). A jako by to nestačilo, tak jsem si jedno z nich o čtyři dny později vykloubil ještě jednou (a opět skončil v nemocnici). S tím se mi spojilo pár dalších problémů, a dohromady mne to vyřadilo z pracovního procesu na víc než dva měsíce. Ovšem na kytaru jsem – sice s bolestma, a samozřejmě bez vědomí lékařů, ale přece – hrál už po týdnu, protože jsem kvůli kapele nechtěl rušit koncerty; tvrdohlavost, která se mi nevyplatila, protože zatímco jsem první dva koncerty ještě odehrál, ten třetí, který se měl hrát 25.12.2008, jsem strávil v nemocnici na kapačce (ideálně strávené vánoce). Poté jsem fakticky na vlastní žádost z kapely odešel, protože nebylo jasné, jak dlouho ještě budou moje zdravotní problémy trvat.
Můj odchod ovšem nevydržel dlouho. Sotva jsem na konci ledna 2009 začal zasecimg4143 normálně pracovat, přestože jsem ještě úplně v pořádku nebyl, tak mi zavolal kapelník Arény, že se s tím kytaristou, kterého si našli po mne,nesnesou, a jestli bych se tam nemohl vrátit – pokud tedy už můžu hrát. Sice jsem v tu dobu plánoval, že hraní aspoň na nějakou dobu nechám úplně, ale takováhle prosba se jen tak neodmítá a já mu na to kývl – zpětně toho docela lituju. Hrát jsem sice už schopný byl (přestože jsem měl pořád ještě docela vážné zdravotní problémy, a spoustu koncertů jsem absolvoval spíše silou vůle), ale čas mezi koncerty jsem trávil víc snahou dát se dohromady aspoň natolik, abych přežil další koncert, než cvičením na kytaru – čímž samozřejmě dost trpěla moje technická zdatnost při hraní. To vzásadě trvalo přes celé moje hraní s Arénou i později s Tanjou, a přešlo to teprve poté, co jsem nakonec přestal hrát a měl jsem čas začít se pořádně dávat dohromady. Ovšem i tak nakonec moje zdravotní problémy nebyly ani zdaleka největším zklamáním mého hraní s Arénou.
Tím se totiž nakonec stal lidský přístup kapelníka Arény. Ten totiž nedokázal vpodstatě nikdy mluvit s nikým přímo (aspoň když o něco šlo) a nebyl schopný pochopit, že to, že je mi 28, neznamená, že jsem začátečník a neschopný vlastního názoru. Tento problém s ním měli vzásadě všichni kytaristé mladšího věku, které v Aréně – tedy v té nové – hráli. V jednom kuse jsem narážel na to, že se dění kapely rozhodovalo nejen beze mne, ale i bez toho abych vůbec věděl že se o něčem rozhoduje – rozhodovací procesy se děli mladším členům za zády a často jsme se o tom, že nějaké proběhly, dozvěděli jen náhodou a i o týdny později. Náš vlastní názor přitom prakticky nebyl brán v potaz, ať už co se týče repertoáru nebo časů koncertů – asi jako bychom byli něco na způsob syntetizátorů, a fungující jen když se zapojíme do zásuvky. Několikrát se stalo, že i přes opakované upozorňování že tehdy a nebo tehdy nemáme čas to nebylo bráno v potaz, a naprosto s klidem tam byla domluvena zkouška nebo koncert – a když jsme pak upozorňovali, že už dva měsíce mu říkáme že tam nebudeme mít čas tak bylo všechno naše vina, a snažili jsme se hned podkopávat fungování kapely atd atd. V jednom případě mi domluvil zkoušku dokonce na datum mé svatby – přesněji druhého dne po svatbě, přestože byl mnohokrát upozorňován, že nebudu dost možná ani v republice, natož na příjmu (kdo by v takovém momentu byl). Radši jsem pak odsunul svou svatební cestu až na dobu kdy jsem v kapele už nehrál, protože to že bych odjel na týden nebo dva na svatební cestu a nemohl chodit zkoušet (přestože by to bylo v době, kdy by zrovna koncerty nebyly) by nejspíš nevydýchal. Ostatně samotný můj odchod byl docela typickým příkladem – do arény nastupoval druhý kytarista, protože po odchodu samostatného klávesáka tam bylo trochu prázdno a v Aréna i původně dva kytaristy měla (dokud jeden z jejích starších kytaristů nevyhnal z 100_5387kapely všechny ostatní coby své konkurenty a nedovolil pak v kapele žádného dalšího mimo sebe až do svého odchodu). Přestože jsem byl v Aréně teprve krátce, tak jsem měl jak při té příležitosti vyšlo najevo jako jediný kompletní repertoár v mp3 a většinu originálních přepisů do not/tabulatur(spoustu z nich proto, že jsem si je sám našel nebo vytvořil). A tak mne tento kapelník speciálně po telefonu sháněl, a prosil abych tomu novému kytaristovi všechno co mám poslal, a strašně děkoval když jsem mu na to kývl (což jsem ani nepochopil proč, protože mně to přišlo naprosto normální, že si členové v kapele takhle pomáhají, ale jemu zjevně ne – asi soudil podle sebe). Já jsem se domluvil s tím novým kytaristou co má a co nemá, a i ty mnou vytvořené tabulatury a přepisy jsem mu ještě ten den poslal, aby se to mohl naučit. Místo poděkování mi ovšem od kapelníka přišla sms, že už s Arénou dále nehraju, na základě vymyšlené záminky – a to jakmile se ujistil, že to ten nový kytarista má. Samo o sobě to že v Aréně nehraju mne nijak nemrzelo, jen jsem dohrával do konce sezóny, aby kluci mohli dál normálně domlouvat koncerty a ještě si pořádně zahrát, a následnou náhradu za mne si mohli sehnat a vycvičit v klidu během těch asi pěti měsíců co tam zbývaly. Ale to, že mne pak takhle ten kapelník vyšoupne, a ani není schopný mi říct pěkně zpříma proč a osobně – to je naprostá klukovina, kteoru bych čekal od nedovyvinutého puberťáka, ale ne od zkušeného lídra kapely. Zvlášť když v sms uvedl, že se tak s ostatníma klukama dohodli – ale jak jsem zjistil jen o pár hodin později od těch ostatních členů, minimálně jeden z těch, o kterých jmenovitě tvrdil, že se s nima domlouval, o tom vůbec nevěděl… Což samo o sobě o charakteru tohohle kapelníka říká mnohé. A jak říkám, i jiní členové kapely s ním měli tyto zkušenosti. Aniž by to ten kapelník věděl, zůstal jsem v kontaktu s oním novým kytaristou i nadále a tak vím, jaký koloběh pomluv jak o mne tak o mé ženě se následně rozeběhl po celém okolí tohoto kapelníka, které bylo ochotno ho poslouchat.Stejné pomluvy, jaké jsem od něj slýchal já na členy kapely, co tam byli přede mnou. A to včetně jednoho z těch, které později jmenoval na stránkách Arény, jako že se zasloužili o dobro kapely a byli výbornými parťáky – sotva měsíc potom, co smazal ty naprosto odsuzující pomluvy o něm, které tam byly veřejně vyvěšené předtím. A i onen mladý kytarista, který tam byl po mne, dopadl podobně – kapelník nevydýchal, že by si chtěl najít a hrát s ještě jednou další kapelou, a vyrazil ho, aniž by mu o tom fakticky řekl – ten kluk se dozvěděl, že jede hrát na poslední koncert s Arénou, teprve cestou na ten koncert – od jiného člena kapely. Kapelník sám mu to poslal až další den mailem (přestože spolu celý večer hráli a mohl mu to říct přímo). Rozhodně mne v tomhle dost zklamal – čekal jsem od něj víc.Tohle všechno se přitom týkalo opravdu jenom mladších členů kapely – pro ty, kterým bylo nad čtyřicet, nic z toho neplatilo, dokonce i když byli služebně mladší. Prostě dnešní Aréna není pro mladý.
100_5386Dalším zklamáním Arény se pak stalo zjištění, že Aréna vlastně není Aréna. Je to ve skutečnosti Aréna-revival, není v ní jediný z původních členů kapely, sama o sobě neskládá žádné nové písně, jen omílá písně té staré sestavy a různé světově proslulé i zapomenuté hity. I písničky staré Arény jako takové hraje tudíž pouze coby revival a marně se snaží stavět na její staré slávě – ve skutečnosti jde ale o novou kapelu, vzniklou v roce 2003 (a nikoliv 1981 jak se uvádí na stránkách kapely) a využívající staré známé jméno. Písničky staré Arény jsou pro ně stejně cizí jako písničky Olympicu, Pavla Habery, Def Leppard a dalších, které také hrají. A návštěvnost koncertů podle toho taky vypadala – navzdory spoustě propagačních řečí zůstává faktem, že koncerty Areny měly (a nejen se mnou) slušnou návštěvnost jen tehdy, když se hrálo s někým, kdo tam ty lidi natáhl – ať už šlo o festival, společný koncert s nějakou známější kapelou, Tanjou, nebo firemní večírek. Což byl ostatně důvod, proč Aréna přišla o svého dlouholetého klávesáka – přišlo mu, že kvůli návštěvnosti koncertů Arény samotné už ani nestojí za to hrát jinak než s Tanjou, kde on nehrál (jeho vlastní slova).
Posledním zklamáním Arény pak byla spolupráce s Tanjou jako takovou. Hrát s dvojnásobnou bronzovou slavicí je jistě něco, co si spousta muzikantů ráda vyzkouší, zvlášť, když jde o koncerty placené. A to i přes to, že věčné (a naprosto zbytečné) hádky Tanji a kapelníka Arény o to, kdo to tady vlastně vede, a snahy přetrumfnout jeden druhého v pomlouvání se za zády a v hvězdičkovských manýrech dost kazily atmosféru koncertů i zkoušek. Zpátky do reality mne vrátil hned první koncert, tedy jeho popis od kapelníka Arény – protože ten se(a nejen na stránkách) nadšeně vyjadřoval o tom, jak to byl zatím nejlepší a největší koncert s ní; zatímco já jsem si celý koncert říkal – jako to, že mi to platí, to je fajn, ale jinak lidi nic moc, a je to tu nějaký malý. Už s Hrochama jsem si zvykl, že hraju i na dvakrát tak velkých festivalech, a to jsme se nikdy ve slavících ani neobjevili.
Celkově je Aréna rozhodně kapela, na kterou nevzpomínám rád. Hraní s kapelou bylo sice velice poučné, ale spíš v tom, jak moc velcí omezenci se občas dají najít za lesklou fasádou a navenek bodrou upřímností, a jak jeden takový v kapele může kapelu docela zničit – a také kolik pomluv o vás někdo takový pak dokáže šířit, pokud má dojem, že ho neslyšíte. Hraní s Tanjou, které k Aréně patřilo, se mi aspoň bude hezky vyjímat v mém hudebním životopise, ale hraní s Arénou jako takovou se snažím spíše nechat za sebou a moc na něj nevzpomínat – a když, tak nanejvýš jako poučení, že něco takového znovu už opravdu ne…

 

Sdílet

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.