Jsem vlkodlak

31
Byl jsem sám. Přátelé mne pomalu opouštěli a já si toho ani moc nevšímal. Nevnímal jsem svou samou, přesto jsem žádný samotář nebyl. Kdysi mi říkali Dravec, ale to jsem byl ještě jiný; to bylo před tím, než se mi to stalo. Už ani nevím jak vlastně vypadám – nedíval jsem se do zrcadla skoro dva roky. Bál jsem se že se mi zjeví moje podoba taková, jaká doopravdy je. Má tělesná schránka a její vzhled mne moc nezajímaly. Matně jsem si vzpomínal na dlouhé tmavé vlasy, tmavě hnědé oči a tvář, která snad kdysi bývala krásná; nyní však byla odrazem zarputilosti srdce, které mám – mám li vůbec nějaké. Byl jsem sám, protože jsem se bál, že bych mohl ublížit neopatrnou myšlenkou, vždyť stačilo tak málo…
Nebylo tomu tak vždy. Nikdy jsem sice nebyl nějaký svatoušek, spíše naopak; když si ale vzpomenu, jak jsem tehdy jednal, uvědomuji si, že jsem se jako člověk choval hůře než teď, a sám nad sebou se zastydím. Mám určité povědomí o bojových uměních, i když v mé nynější situaci se jejich používání k sebeobraně stalo poněkud zbytečným. Duševní vývoj, který k bojovým uměním patří mne však naprosto minul, a já se choval spíše jako dravá šelma než jako člověk. Paradoxně teprve proměna ve skutečnou šelmu mne naučila chvat se lidsky.
Tu osudnou noc jsem se zrovna vracel z koncertu skupiny Type O Negative. Byl zrovna úplněk a ve spojení s hudbou dodával koncertu neuvěřitelnou atmosféru. Píseň Wolf Moon mi ještě zněla v hlavě, když jsem napravo od sebe zahlédl nějaký pohyb. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, vyrazil proti mně jakýsi temný stín a srazil mne k zemi.
Když jsem se probral, ležel jsem v nemocnici. Pravou ruku jsem měl obvázanou a od sestry jsem se dozvěděl, že mne pokousalo nějaké dravé zvíře. Později se kvůli mému zranění dva přírodovědci málem porvali. Nemohli se totiž shodnout, které zvíře mě to vlastně napadlo. Jeden tvrdil, že to byla puma, která utekla z nedaleké zoo, druhý to odhadoval na nějakého opravdu hodně přerostlého vlka. Jeho odhady velikosti ale byly tak neuvěřitelné, že ho nikdo nebral vážně.
Mé zranění se hojilo velmi rychle. Lékaři byli potěšeni, jak jsou jejich metody účinné, a aby dokázali, že mne zvládli úplně vyléčit během několika dnů, pozvali spoustu svých kolegů, aby si to mohli prohlédnout na vlastní oči. Chtělo mně vidět tolik doktorů, že jsem nakonec v nemocnici zůstal skoro měsíc, než mne pustili. Netrvalo to však dlouho a byl jsem v nemocnici znovu.
Jedno jsem totiž šel na chvíli k příteli a domů jsem se vrátil až další den odpoledne, aniž bych měl sebemenší tušení co jsem vlastně celou tu dobu dělal. Byl jsem si poměrně jistý, že jsem nic nepil a že jsem si nevzal ani žádnou drogu. V nemocnici nedokázali zjisti, co se mnou vlastně mohlo být. V žertu se mne jeden doktor zeptal, jestli náhodou nejsem vlkodlak. Nebylo mi jasné, proč se ptá, on to však vzápětí vysvětlil. Tu noc byl totiž úplněk.
Tehdy přede mnou začala v obrysech vyvstávat celá pravda, která se o dalším úplňku potvrdila. Bydlel jsem v centru města a brzy jsem si uvědomil, že tam za těchto podmínek dál bydlet nemůžu. Přestěhoval jsem se proto do sídliště na periferii, kde jsem měl poměrně klid i přesto, že jsem bydlel v paneláku. Blížící se úplněk mne však děsil a já hledal nějaký způsob, jak se se svým druhým já vyrovnat.
A přece jsem nebyl se svým osudem zcela nespokojen. Mohlo to být horší, říkal jsem si vždycky. Mohl se ze mne stát upír a musel bych zabíjet lidi kvůli krvi. A taky bych nemohl vyjít ven ve dne a nemohl pozorovat ty nádherné východy a západy slunce. Takhle mám většinu měsíce klid, stačí si dávat pozor. A možnost proměnit se v případě potřeby silou vůle se mi občas také velmi hodí. Ten zlodějíček, co mě přepadl minulý týden, na mne asi do smrti nezapomene. Ale měl štěstí. Přežil to.
Ale v tom byl právě ten problém, se kterým se upíři většinou vypořádávat nemuseli. Oni vědí vždycky, co dělají, a můžou se kontrolovat. Já ne. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy jsem se probudil v lese a nedaleko od sebe našel ležet roztrhanou mrtvolu svého tehdy nejlepšího přítele. Zděšeně jsem utíkal mnoho kilometrů, dokud jsem se nezhroutil vysílením. Časem jsem si sice zvykl, ale už nikdy jsem nikoho k sobě nepustil. Vždycky, když nadcházel úplněk, odjížděl jsem daleko na východ, do pustých plání a močálů. Tam nikdy nepřišla ani noha. Lovil jsem pak pouze zvířata a měl jsem klidné svědomí. Tedy do té míry, do jaké mohou mít čisté svědomí tací, jako jsem já.
Dravec, pomyslel jsem si. Tak mi kdysi říkali, protože jsem si šel vždycky za svým cílem, jako bych byl nějaká dravá šelma na stopě. Teď to na mne sedí víc než kdykoliv jindy. A přece zároveň i mnohem míň. Já nepatřím nikam. Nejsem člověk, ale nejsem ani zvíře. Znám obojí, což se jen tak někomu nepovede. Vím, jak cítí a vnímá dravá šelma i jak vnímá a cítí člověk To mě časem dovedlo k poměrně zajímavému pohledu na svět. Pohledu šelmy, která má však lidský rozum a ví, že zabíjet pro potěchu je zvrácené. Vždycky jsem odsuzoval lovce, kteří zastřelí zvíře jen proto, aby si mohli pověsit jeho hlavu na krb. Já sám jsem od okamžiku, kdy jsem zjistil, co se se mnou stalou, vždycky zabíjel jen v sebeobraně či z hladu. Nedokázal jsem sice plně kontrolovat, co dělám, když se proměním, ale tím, že jsme měl vždy poměrně jasnou a přesnou představu o morálce a desateru božích přikázání, jsem se i jako dravá šelma řídil určitými pravidly.
To ovšem samozřejmě neznamená, že bych pak už nikdy nezabil člověka. Tím, že jsem se potuloval v noci po městě, se mi často stalo, že mě někdo přepadl. Takové útoky pak obvykle končili smrtí útočníka. Jen málo jich přežilo a ti se pak vždycky odstěhovali někam hodně daleko. Jako dravá šelma jsem nerozlišoval mezi útokem malého zlodějíčka a vraždného maniaka. Ale nikdy jsem už nezabil člověka, který na mne nezaútočil. Až na jeden případ jsem však vždy na útok vedený mým směrem tvrdě odpovídal.
Jen jednou. To na mně zaútočil jeden pouliční rváč a po tom, co jsem ho zlikvidoval, jsem se ještě chvíli potuloval po městě. Tam jsem narazil na mladého muže, který se zdržel v práci a vracel se domů. Když jsem se před ním objevil, hned mu bylo jasné, že jde o vlkodlaka. Tehdy jsem mu nic neudělal, ale on si na mne pak počíhal a pokusil se mne zlikvidovat. Neoplatil jsem mu útok, který ztroskotal jen proto, že neuměl pořádně mířit, protože jsem chápal, co ho k tomu vedlo. Už nikdy jsem pak tím směrem nešel a on ztratil mou stopu. Pokoušel se sice ještě nějaký čas zjistit, kde jsem, ale neúspěšně. Neměl tušení, jak normálně vypadám a kde bydlím, a tak to po čase vzdal.
Krátce potom za mnou přišel jeden muž, který měl stejný problém jako já, a pověděl mi, že tady ve městě existuje tajné sdružení, do kterého docházejí všichni naši „bratři“, jak se vyjádřil. Cele sdružení má pouze dvě pravidla. Jedno zakazuje zabít jiného vlkodlaka a druhé nařizuje pomoci jinému vlkodlaku za všech okolností, pokud o pomoc požádá. A pozval mne, ať přijdu ve čtvrtek večer do jednoho klubu tady ve městě. Řekl jsem si, že to může být zajímavé, nikdy jsem žádného jiného vlkodlaka nepotkal, a nabídku jsem přijal. A tam jsem ke svému překvapení potkal toho, který měl na svědomí, že jsem se stal vlkodlakem. Dlouho jsme si povídali. Přiznal se mi, že mě tehdy nezabil jen proto, že se dokázal v poslední chvíli zarazit, ale nemohl už odčinit ránu, která ze mne udělala to co jsem teď. Taky jsem se od něj dozvěděl, že ne každý, koho kousne vlkodlak, se jím musí stát. Mnohem častější naopak je, že se dotyčný vlkodlakem nestane.
Aby se totiž někdo změnil ve vlkodlaka, musí pro to mít jisté „vrozené dispozice“. Musí mít vlčí povahu, dravčí myšlení a ještě jiné předpoklady. Většině lidí něco takového schází. Je to až s podivem, když se podíváte jak se většina lidí chová. Skutečnost, že já jsem je měl, mě nadobro usmířila s mým osudem. Přestal jsme být prokletým, místo toho jsem byl najednou vyvoleným, jedním z milionu. A tak jsem se poprvé podíval sám sobě zpříma do očí a řekl jsem si:
„Jsem vlkodlak. No a co má být?“
Sdílet

31 komentářů

    • Kdo ví, někomu se to možná i stalo 🙂 Ze života jsou však zatím vesměs jen mé věci psané k muzice nebo bojovým uměním, a případně občasné komentáře, přestože předběžně pracuji ještě na jedné dvou dalších sériích, ačkoliv to bude asi ještě chvíli trvat než spatří světlo světa 🙂 Každopádně ale děkuji 🙂

  1. No, já bych potřebovala vědět jestli vlkodlaci fakt existujou. Už delší dobu mám totiž podezření že jsem vlkodlak.

    • No, měníš se za úplňku v hustou srstí porostlou stvůru s velkými tesáky? Zabíjí tě stříbro? Neobejdeš se bez syrového masa? Máš alergii na omněj vlčí mor? Necháváš za sebou mrtvoly pokaždé, když se o úplňku proměníš? Jestli je odpověď na všechny tyto otázky ano, tak dost možná skutečně vlkodlakem jsi. Jestli ne, tak se nejspíše mýlíš 🙂

      • DenisaWolf -

        ahoj jsem vlkodlačka ale všichni se mi bud smějí do obličeje nebo se bojí ale většina my nevěří……. co mám dělat a jsem ráda že exzistují takový lidé jak ty kteří tomu rozumý

  2. Ahoj,
    taky jse mi zdá že jsem vlk ale za úplňku se měním jen na půl naušnice ze stříbra mě pálí, když je úplněk jsem strašně divoká a kolikrát i vyju. Mám stím probléni i ve škole prosím poraďte 🙁

    • Co přesně znamná napůl? 🙂 Na stříbro se dá mít každopádně normální alergii, a divoký může být člověk aniž by byl vlkodlak. Ja například pravidelně vyju zoufalstvím nad lidskou hloupostí a také jsem s tím měl problémy i na škole, nicméně za vlkodlaka bych se neoznačoval.

    • No, já bych řekl, že nezávisle na tom, jak to s tebou je, tak pokud za to aby ses s nima kamarádila budou ty holky stát, tak tě obcházet nebudou. Co se týče fenoménu lykantropie jako takového, tam ti každý jinak řekne něco jiného; když zkusíš google, jistě o tom najdeš několik článků, něco možná najdeš i na wikipedii. U nás se těmto tématům také věnuje (tedy různým záhadám obecně) například časopis Enigma. Já sám nemohu říct, že bych někdy živého vlkodlaka potkal, a moje povídka je dílo fikce, nicméně svět je podivuhodné místo plné různých tajemství.

  3. Ahoj
    Mno mam takovy problem. Nevim co jsem zac ale rozhodne jsem divna.. Tak jestli by jsi mi mohl poradit ? Minuly rok , ke konci roku se neco stalo , nevim co presne ale zacala jsem si myslet ze jsem likantrop… Zacala jsem je kreslit , psala jsem o sobe jako o ohavnem zvireti a vse co se tyha Alfa samce . Mam od malicka zvysenou telesnou teplotu , jsem rychla , nejrychlejsi v behu ze tridy , mam spicate zuby a problemy s ovladatelnosti . Casto si u me stezuji lide ze se rychle nastvu. Jsem narozena 13 a pri porodu byli potize. Mam lergii na stribro , umim vyt a kdyz se nastvu tak slintam.. A tak se me kamaradi prestali vsimat protoze me zrazovali a ja se za v mysli proklinala. Pamatuji si jak jsem sedela na zastavce sama a cetla akta X s vojenskym batohem pritom jsem na zacatku nosila batoh s koniky . Prisla tam jedna holka , zeptala se co ctu a ja se na ni podivala a ona udivene zvedla hlavu a pak s vydesenym vyrazem odesla. A ja se ptam , protoze nevim jestli jsem vlkodlak , kdy prijde prvni promen jestli prijit ma … Prosim , odpovez

    • No, když pominu to, že bych ti mohl pomoct v první řadě s gramatikou, protože to je tak jediné z toho, co u tebe vidím, co spadá do mé odbornosti, tak mohu k tomu zbylému pouze konstatovat, že třeba na tom, že je člověk narozen 13., není nic divného. Ve skutečnosti toto datum nemá nic společného ani s lykantropií, ani s čarodějnictvím, ani s ničím podobným, a většina věcí, co se mu takhle přisuzují, patří k mýtům vzniklým v moderní společnosti. Tady přidávám odkaz z české wikipedie k pátku třináctého a třináctce, který sice osobně pokládám za neúplný, nicméně k obecnému obrazu myslím postačí: http://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1tek_t%C5%99in%C3%A1ct%C3%A9ho . Pouze k němu podotýkám, že ve skutečnosti se vedou spory i o tom, kdy se rozšířil onen mýtus v souvislosti s templáři, který je v článku zmíněn. „Potíže při porodu“ je také dosti obecný termín, který není nijak a ničím neobvyklý, a pokud ses neprokousala břichem své matky na svět, tak bych mu nepřipisoval velký význam. Alergie, včetně té na stříbro, je opět dnes, bohužel, velice běžná – na alergologii by ti pravděpodobně lépe vysvětlili proč, než budu schopen já, nicméně souvisí to mimo jiné s postupnými změnami v lidském organismu obecně, které probíhají po celou existenci lidského druhu. Časem (tj v průběhu několika lidských generací) se pravděpodobně z toho, co jsou dnes (aspoň některé) potíže s alergií, vyvinou pro lidstvo prospěšné aspekty přizpůsobení organismu novému prostředí, ale dnes nám prostě působí potíže, sám jich mám víc než dost. To, že jsi nejrychlejší v běhu, bych být tebou bral jako plus, něco na co bys měla být pyšná, a ne jako že jsi „divná“. Nevidím jediný důvod, proč by pro jednou nemohla vítězit ve svém okolí v běhu dívka. Ani to, že máš o něco vyšší teplotu než je normální, není až tak podivné, jak se ti možná zdá; lidé nemají všichni stejnou tělesnou teplotu, stejně jako nemají všichni stejnou povahu, já ji mám zase naopak nastálo o něco nižší, a přesto v žádném případě nejsem upír. Co se týče toho, že se jak dospíváš měníš, to je také naprosto normální, já bych se také na starších fotkách nepoznal, jako prakticky nikdo, a popravdě nevidím nic divného na nošení ani vojenského batohu, ani čtení Akt X. Spíš bych považoval za divného někoho, kdo to považuje za divné 🙂 Co se týče kamarádů, lidé se obecně mají tendenci zrazovat bohužel poměrně často, to je smutná, leč poměrně známá věc. Tam se nedá dělat nic jiného než držet se prostě těch, kteří to nedělají, a v každém případě nemá smysl abys proklínala sebe za to, že tě nekdo zradí – proklínej kdyžtak je, protože jsou to koneckonců oni, kdo si to zaslouží. A vůbec obecně by ti možná prospělo, kdybys místo toho, aby ses snažila být někým, kým nejsi, zjistila, kým jsi, a následně se bavila s těmi, kteří tě jako takovou akceptují. Snaha měnit se kvůli tomu, že tě ostatní chtějí takovou nebo makovou nikdy nedopadá dobře. Lykantropem v každém případě nejsi, pokud se v noci pravidelně neměníš na vlkodlaka, obvykle o úplňcích.

  4. Já opravdu věřím že jsem vlkodlak.vždy když se blíží úplněk nemůžu usnout tak do půl dvanácté večer,a když se mi podaří usnout,tak se ráno probudím a nic si z toho večera nepamatuji.Právě když jsem četl tvůj text svítilo slunce a odraz mé tváře v mém tabletu ukazoval že mám více propojené obočí než dříve,zřejmě je to tím že stárnu.Nevěřím žre se proměňuji,ale nejspíš začnu protože je mi teprve jedenáct.A poslední důvod proč si to myslím je že když vidím úplněk cítím v mém těle proudění krve.Ten kdo mi věří může se mě na něco zeptat tím že klikne na tento odkaz
    https://www.facebook.com/jan.geleti

  5. Být vlkodlakem je podle mě úžasné. Když si na internetu zadáte test jsem vlkodlak? tak Vám tak nějáký ty testy vyjedou ale podle mě nějáký blbý test na internetu nám nemůže říct asi jse vlkodlaci. Asi je někdo vlkodlak tak prostě je vlkodlak a je fuk co řekně nějáký test. Ah jo škoda že se nemůžu měnit ve vlka 🙁 Ale na druhou stranu je možný že vlkodlaci eště někde existují a já na ně věřím a vždycky budu 🙂

    • Pokud ovšem nebereme v potaz Twilight a podobné výmysly, které si dělají s mytologií co chtějí, tak je třeba si uvědomit, že vlkodlaci se ve vlky ve skutečnosti nemění. Mění se v pololidské-polovlčí monstrum, proměna je sama o sobě dosti bolestivá a nebere v potaz vůli dotyčného jedince, nýbrž je načasovaná na pevně dané období – většinou úplněk, ale v některých případech se v mýtech objevovala i verze každé noci, kdy svítil měsíc. Vlkodlak si zároveň není ve své vlčí podobě vědom, co dělá, a není schopen se kontrolovat, a žízní po lidské krvi – pokud aspoň jednou za svou proměnu nezabije, může i zemřít. A protože je proměna nekontrolovatelná, jsou běžné případy, kdy dotyční zabili i své nejlepší přátele a rodinu, a vyvraždili bezcitně celé vesnice včetně dětí. Proto je to ostatně prokletí, tedy něco, o co lidé obecně vůbec nestáli. Tedy, pokud člověk už sám od základu nebyl zabijácký psychopat s masochistickými sklony. Ty se sama za něco takového považuješ? 🙂 Jestli ano, tak dej vědět adresu, abychom věděli, kam poslat policii, až v tvém okolí dojde k další brutální vraždě nevinného dítěte nebo něčemu podobnému, protože to je pro podobnou anamnézu podmínka 🙂

  6. Juli Hekrova -

    Nějak jsem neodolala reagovat na komentáře házené tu.
    I já patřím mezi lidi, kteří jsou spjatí s vlky a za tu dobu, co jsem na to přišla a začala sama sebe studovat uběhl už nějaký čas. Mohu Vás některé vyvést z omylu, ale zda mi uvěříte, je to na vás.
    Toto jsou některé věci, které jsem o sobě zjistila.
    ,,Každý vidí, jak vypadáš, ale jen málokdo odhalí, kdo jsi…“

    Zrození (trochu historie):

    Nejdříve byly stvořeni lidé a dlaci byly stvořeni jako prostředníci mezi lidmi a přírodou, kteří měli dohlédnout na to, aby tyto dva subjekty žily v souhře.
    Proto, kdysi dávno, se vlk spřátelil s člověkem.
    Bylo i mnoho případů, kdy se vlk ujal opuštěného dítěte.
    Žili jsme se zvířaty v míru a především vlk, byl symbolem ochrany.

    Zlom nastal:
    Až křesťanští misionáři, kteří potřebovali Slovanům znázornit rozdíl mezi zlem a dobrem, přidělili vlkům a dlakům, špatné vlastnosti, protože vlci hodovali na mrtvých po válkách, protože v tom viděli snadnou kořist.

    A co já?:
    Od doby, kdy jsem zjistila, že ve mně koluje vlkodlačí krev, uplynulo už pár let. Ze začátku jsem si myslela, že jsem se zbláznila, protože jsem nikdy nepatřila k lidem, kteří si naivně představovali, že je vlkodlak a podobně jak ve filmu. Ne nadarmo se ale říká: ,,Pouze zdraví člověk o sobě může tvrdit, že je blázen.“

    5.5. 2012 na tuto noc nikdy nezapomenu. Těsně před půlnocí, kdy datum skoro přeskočilo a 6.5. 2012, jsem se probudila. Srdce mi bušilo jako o závod. Měla jsem pocit, že mi vyskočí z hrudi. Tak moc bušilo. Nehty jsem měla zaryté do postele. Těžce se mi oddechovalo. Nevěděla jsem, co se děje. Dlouho jsem s tímto stavem nemohla usnout, ale nakonec se mi to povedlo. Zdálo se mi, že běhám jako vlk v lese. Ráno, když jsem se probudila, hned jsem šla na internet zjistit, zda se něco zvláštního nedělo. K mému překvapení ano.
    Ten večer, byl největší úplněk za několik let.

    Získala jsem i nějaké schopnosti, které stále piluji. Co je však nejčerstvější je zhasínaní pouličních lamp. Jednou jsem omylem vyhodila celou ulici. Šaliny jezdily dál, v domě se svítilo, jen pouliční lampy nesvítily. Tuto schopnost stále ještě trénuji, protože mě trochu vždy vyděsí, když se to stane.

    Jak se stát vlkodlakem?:

    Rozhodně si nemyslete, že vám narostou zuby, srst a já nevím co. To jsou věci, které se dějí pouze ve fantasy. Vidíte svět ale mírně jinak, když se soustředíte, vnímáte lidské aury, poznáte, co si myslí, jaké mají pocity, co prožili. Já tohle dokážu poznat jen z pohledu do očí. Jedna z mých vlastností.

    Jak se člověk může stát dlakem nebo vlkem je těžké vysvětlit. Porozumí tomu jen ti, co se zabývají cestováním mimo tělo.
    Jedná se o oddělení duše od těla, nebo-li vytvoření dvojníka. Tělo se stane nepohyblivé a vypadá jako mrtvé i po doktorské stránce, ale dvojník se stane vlkem či dlakem.
    Dvojník je schopen měnit vzevření, když se oddělí od těla, buď ve spánku či v transu, anebo záměrně.
    Horší je, že co se stane dvojníkovi (říznutí atd.) budete mít pak i vy.

    • Když jsem tu nechal ty předchozí příspěvky, nechám tu klidně i tenhle, přestože bych k němu měl vážné výhrady, včetně té části o historii. Ale pořád je jako komentář léúe napsaný, než většina z těch předchozích.

  7. Ahoj mohl bys mi poradit nerikam o sobe ze jsem vlkodlak ale proc obcas vyju o uplnku citim divnou silu a obcas mam chut na krev.
    je to normalni? diky za radu 🙂

  8. Já znám velkou bolest ( za úplňku ) nevím proč není to od mala . Začalo to takhle . Když mi bylo 10 let tak můj otec mi říkal různé věci o zvířatech a pak mě v noci děsil např . si dal di pusy kost a pak šel nahrbyl se a hlasitě vrčel . Já jsem se lekla zvuku a utekla . Tak jsem znala vlky a psy a tak . Jednou pár let později jsem spadla myslela jsem si že jsem za chvíli vztala ale asi ne . Pak mě mamka seřvala jak vypadám a ptala se pořád kdo mě pokousal a já jak cosi na ni hledím pak jsem zjistila proč mě bolí jedno na rameni . Já jsem to samozřejmě nevěděla a stále nevím . Ale teď přesně dokážu říct co se děje . Každý úplněk nemůžu usnout a pak začne velká bolest . Nevím z čeho ale začne to při tom kdy je vidět celý měsíc. No a pak se ráno probudím unavená nepřikrytá s dekou nerozestlanou . A roscuchaná a několikrát jsem byla od krve ale ona my nevitekla ( např . na prstu na noze a jednou i polštář ) . Jednou jsem našla peří malé a bílé . A jednou i list ve vlasech . Mám dobrý čich ale je asi normální že fakt po čichu najdu hodně věcí např . i pižamo 🙁 . Taky dobře slyším např . když jsou dveře zavřené a já jsem v jiné místnosti než ostatní tak hodně rozumím co říkají ( většinou ) mám ostré zuby atd. Líbí se mi surové maso . A voní . Tohle je nejsilnější ale jen při úplňku . 🙁 nevím co se mnou je je to tak od určité doby s tou bolestí umím žít ale chci vědět pravdu . Pravdu proč se mě bojí . Pravdu o úplňku . Jsem vlkodlak ( lykantrop ) ? Nebo mám začít přemýšlet o chrisi hemsworthovi a na tohle se vykašlat a tu bolest brát jako náhodu ?

  9. Mám takový problém , prosím poraďte mi někdo.Jednou jsem byla s kamarádkou venku a tam jsem spadla a o kámen jsem si poškrábala celou nohu nejdivnější na tom bylo že druhý den jsem tam nic neměla.Netvrdím že jsem vlkodlak (lykantrop).Nejhorší je že mi je jen 10 let,ale stále na noze mám jizvu.Další fakt je že jsme se sestrou ( dvojčetem ) skoušeli jednou večer za úplňku jeden rituál,káždá jsme byli v jiné místnosti ona v pracovně a já v pokoji.Ona tvrdila že celou tu dobu co odříkávala zaříkávadlo se jí měnili oči ( koukala se do zrcadla ) , mám takový pocit že mě taky i když jsem to neviděla.Taky když jdeme obě ze školy po nás často na ulici i po cestě štěkají a vrčí psi.Často když sedím u notebooku tak mám v puse pocit krve.Prosím poraďte mi.Už jsem psala ohledně těchto věcech na weby a stránky tam mi nikdo neodepsal,doufám že mi porádíte alespoň vy.

Napsat komentář