Jak jsem ke Kung Fu přišel

4
Moje působení v oblasti bojových umění trvalo skoro devatenáct let, a prošel jsem si hned několik různých stylů se zbraní i beze zbraně. O všech se tu hodlám dřív nebo později zmínit, nicméně pro teď se omezím na to, jak jsem je vlastně začal trénovat.
Vzásadě byl můj začátek velice prostý, a jako často v podobných případech, vycházel ze slabosti. Přesněji řečeno ze zdravotních problémů a následné slabosti. V létě roku 1991 jsem skončil kvůli vážným zdravotním problémům na celé velké prázdniny v nemocnici. Do té doby jsme byl celkem normální kluk, ničím se nelišící oproti svým vrstevníkům. Nicméně ty dva měsíce v nemocnici mne hodně změnili – především fyzicky, a následek toho byla i změna psychická. Protože z toho normálního kluka, který se sem tam popral se svými vrstevníky, a občas prohrál, občas vyhrál, se najednou stal velice slabý a podvyživený tvor, kterého si najednou začal jen tak pro srandu „podávat“ každý násilník na škole – kombinace fyzická slabost, do té doby samé jedničky, a obliba ve čtení knih ze mne dělala ideálního fackovacího panáka. To byla ovšem situace, kterou jsem dlouho nevydržel – během pár měsíců jsem toho měl akorát dost, a rozhodl jsme se s tím něco dělat. Inspirací se mi nakonec stala náhodná událost – v areálu základní školy, na kterou jsem tehdy chodil, se otvíral kurz sebeobrany. Vzhledem k tomu že jsem byl vždycky nadšený příznivec filmů s Jean-Claudem Van Dammem, Bruce Leem, Jackie Chanem a dalších akčňáků kde v hlavní roli figuroval nějaký mistr bojových umění, jsem se nemusel moc dlouho rozhodovat – mnohem delší práci jsem měl ovšem u svých rodičů (vždyť se tam zraníš, jsi nemocný, něco se ti stane, máš špatné záda, radši se na to vykašli), nicméně nakonec kapitulovali – stejně jako můj doktor, kterého jsem ani moc přemlouvat nemusel, sám to byl praktikující karatista. Myslím, že tomu trochu přispělo také to, že můj mladší bratr se už tehdy bojovým uměním věnoval – konkrétně judu – a získal i sem tam nějaký diplom z pár lokálních soutěží. A tak jsme se začal učit základům sebeobrany.
Kurz samotný nebyl nijak náročný – byl vytvořen právě pro žáky základních škol, výuka podle toho vypadala, a nejoblíbenější částí tréninku většiny dětí bylo „sumo“, kde jsme podle pravidel skutečného suma mezi sebou zápasili (jen ta tělesná váha nám – aspoň většině – chyběla). Já sám jsem se ovšem tomuto zábavnému prvku našeho tréninku skoro nevěnoval.
Hned na prvních dvou hodinách si mne totiž vyhlédl náš tehdejší učitel (jeden z těch lepších studentů ve škole bojových umění, která tyto kurzy pořádala) a začali jsme se okamžitě věnovat poměrně tvrdému (aspoň na mou tehdejší úroveň) tréninku jednotlivých technik, a to bez účasti ostatních žáků – zatímco se ti věnovali „sumu“, tak on mne učil lépe a lépe ovládat jednotlivé techniky stylem „jednou ti to ukážu pomalu, podruhé rychle, a potřetí to bude naostro, a když to nevykryješ, tak to schytáš“. Samozřejmě že jsem ze začátku většinu ran skutečně schytal, ale neodradilo mne to a postupně se ze mne stával nejlepší student z tohoto kurzu – a druhý nejlepší ze simultáního kurzu, který probíhal na vedlejší základní škole pod vedením stejného učitele. Druhý nejlepší proto, že tam chodila mimo jiné jedna dívka, která mne v dotyčném sumu ve většině případů porážela – zaprvé jsem v něm neměl takovou praxi, přestože jednotlivé techniky jsem uměl líp, a zadruhé měla proti mne silnou váhovou výhodu, která byla při mých tehdejších zkušenostech strašně znát. Nakonec začala také chodit i na lekce do toho mojeho kurzu, a já tam aspoň měl někoho na podobné úrovni, s kým jsem mohl cvičit.
Tehdy jsem ještě nevěděl, že tyto kurzy pořádala škola vyučující Wing Chun Kung Fu, styl, který byl před třemi sty lety vytvořen jeptiškou z Jižního Shaolinu (díky tomu jsem se vlastně dozvěděl, že v Shaolinu nebyli jen mniši), že tento styl použil Bruce Lee jako základní stavební kámen pro svůj vlastní styl Jeet Kune Do, a že tato škola Wing Chun Kung Fu má tyto kurzy místo výběrového řízení. Nenabírala totiž studenty na základě nějakých volně přístupných náborů, jako tomu dělá většina dnešních škol, ale vybírala si, aby lidi co se do ní dostanou nebyli úplní začátečníci. A z každého takového kurzu byl vždycky jen jeden, ten nejlepší, pozván, aby se připojil a začal trénovat v hlavní škole jako takové. Ne vždy to dotyčný přijmul – vím bezpečně, že tahle má „oponentka“ dostala tutéž nabídku za kurz konaný v té druhé základní škole, ale pak už nikdy v tomto klubu netrénovala. Vůbec nevím co s ní pak bylo, jestli přestala trénovat úplně, přešla jinam, nebo jak to s ní pak dopadlo. Nikdy jsem se s ní už neviděl.
Zpětně jsem tomu popravdě docela rád že jsem netušil že jsem celou dobu vpodstatě připravován na přechod do té hlavní školy Wing Chunu, protože bych byl asi příliš nervní na to abych byl schopen pořádně trénovat. Sice bych možná měl tendenci trénovat mnohem častěji než jsem cvičil takhle, ale nervy s tím spojené (byl jsem – a jsem doteď – v některých směrech docela nervák) by pravděpodobně naprosto zhatily jakoukoliv snahu o přípravu.
Tak jako tak, po třech měsících mi bylo nabídnuto abych přešel do té hlavní školy Wing Chun jako takové, a já, pořád ještě fanaticky oddaný akčním filmům s tehdejšími hvězdami bojových umění, jsem bez rozmýšlení přijal. Moji rodiče už mezitím rezignovali na snahy odradit mne od tréninků, můj doktor jako obvykle v tomhle směru neměl námitek, a tak začala moje cesta skrz různé styly bojových umění.
Sdílet

4 komentáře

  1. Kdy jsi začínal s učením ? 🙂 taktéž jsem se teď nadchl do filmů a povídání okolo toho 😛 a přemýšlím, že bych začal 😀

    • No já začal už když jsem začínal na druhém stupni na základce, kolem jedenácti let, ale pokud nemáš problémy s klouby tak vzásadě a pohybovým ústrojím obecně tak většinu stylů – kromě těch hodně akrobatických – můžeš začít dělat praktciky kdykoliv. Akorát je dobré myslet na to, že bojová umění jsou něco co se většinou dělá několik let, a že ten konkrétní styl který si vybereš budeš muset i za těch několik let schopný dělat – a že ze začátku to nejde nikomu 😉 Najít také takový který ti bude vyhovovat může chvíli trvat, neboj se prolézt kdyžtak i několik volných hodin na rúzných tréninzích u různých mistrů (první hodina bývá zdarma) a rovnou si i zacvičit, podle toho člověk nejlépe získá představu, co je který styl (a mistr) zač.

    • Záleží na tom jak myslíš to přesněji 🙂 Obecně nám trvají tréninky dvě a půl hodiny, jednou nebo dvakrát týdně, jak kdo si to zaplatí. Já sám chodím dvakrát. Každopádně máme začátek nějakých asi 30 minut standartní zahřívací rozcvičku, někdy na záčátek s během, někdy ne – většinou nám ji vedou pokročilejší kluci, kteří se střídají, takže obsah není vždy stejný. Občas sem tam někdo přijde do rozcvičky s něčím co vyhrabal zajímavého třeba z úplně jiného stylu, čímž nám to dost oživí. Každopádně poté máme asi patnáct minut drill, střídavě po dvaceti různé kopy na pravou a levou nohu do bloků, pak různé údery, v některých případech na určitý počet opakování, který předem nevíme dokud nám ho předcvičující neřekne, tj třeba úder pěstí na krátkou vzdálenost čtyřikrát rychle za sbou, pak pětkrát ryhle, na to třeba destkrát, pak třikrát, pak šeskrát, než se celkově dobereme k těm dvaceti střídáním opět na elvou a pravou, nakonec vždy jedeme několik minut v kuse řetězové údery do bloku, většinou 3-4 minuty, nicméně občas se najde předcvičující se sadistickou náladou který nám to prodlouží na šest. 🙂 Pak je hromadně na uvolnění jednou předcvičena první sestava Wing Chunu, Siu Nim Tau, a pak po zbytek tréninku, tedy až hodinu a čtvrt až hodinu a půl (jak to vyjde) se všichni věnují ve dvojicích konkrétním technikám, tam už pak záleží na pokročilosti co kdo dělá. Nakonec se zase jednou projede sestava, a jde se domů. Spousta věcí nicméně vyžaduje, aby se je i při téhle délce tréninku člověk prostě naučil doma, s tím že se na kdykoliv může na tréninku zeptat – obzvlášť co se týče jednotlivých sestav, tak na ně není moc ne tréninku čas a spíš k nim člověk dostane spoustu materiálů včetně videí aby si je mohl v klidu prostudovat, a kdykoliv se na tréniku může zeptat jak hlavního mistra, tak kohokoliv z pokročilejších na konkrétní části, pokud si je potřebuje probrat více do hloubky – plus jak už jsem řekl se dvakrát každý trénink celá cvičí. Obecně bojová umění nejsou moc něco, co by se bez tréninku doma obešlo. 🙂

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..