C’est la vie

0
„Nemáš oheň?“
Podíval jsem se na vysokého skinheada, který se ke mne obrátil. Rychle jsem zapřemýšlel, jestli se na mne vrhne, když řeknu ne. Dnes už jsem měl problémů dost i bez toho, aby mne pak ještě někdo žaloval pro ublížení na zdraví. Nakonec jsem se rozhodl to risknout.
„Bohužel ne, jsem nekuřák.“
Skinhead se na mne podíval s nedůvěrou, nicméně tentokrát se ještě překonal. Bylo na něm vidět, že by mi nejradši vysvětlil ručně, že ne pro něj není odpověď, ale asi měl dobrou náladu, a tak mi dal ještě jednu šanci.
„A peníze bys neměl?“
Teď mne ovšem dostal. Při penězích jsem nikdy nebyl, vždy jsem jen čekal na další kapesný, abych ho mohl hned zase utratit. Je sice fakt, že to bylo za cédéčka a knížky a ne za drogy a chlast, nicméně tak jako tak jsem u sebe neměl ani desetník. Rychle jsme odhadoval, jak dobrej rváč to asi je a kolik přátel ho čeká za nejbližším rohem a jen se třese na to, aby mu mohli pomoci někoho zmlátit. Ach jo.
Tohle bude ještě rušná noc.
* * *
„Proč nemůžeš alespoň jeden den strávit v klidu a nezaplést se do nějaké pouliční rvačky?“
Seděl jsem na policejní stanici a v klidu popíjel kafe, které jsem si koupil v automatu. Nebylo nic moc, ale pohled na rozčilujícího se policajta mi to plně vynahrazoval. Jmenoval se Richard Trs a velmi dobře jsme se s ním znal. Vždy, když jsem se s někým popral, to byl on, kdo pak zjišťoval jestli to byla nutná sebeobrana nebo ne. Poctivě jsem se snažil aby měl co na práci.
„Napadli mne. Já bych nikdy na nikoho nezaútočil. Vždy se jen bráním.“
Zuřivý Dick Tracy, tak se mu na strážnici (a poslední dobou nejen tam) říkalo. Ve skutečnosti to ale nebyl vynikající detektiv. Přezdívka pocházela z jeho jména Richard, které se v anglické podobě zkracuje na Dick, a následný krok Trs – Tracy už byla maličkost. Jak se tam dostalo to zuřivý právě velmi názorně předváděl.
„Tomuhle ty říkáš sebeobrana? Ten který to schytal nejmíň, bude z nemocnice propuštěn za čtrnáct dní.“
To byl ovšem fakt, který jsem mohl jenom těžko vyvrátit. Dělal jsem si další nepřátele, kteří mi to budou chtít vrátit. Tedy samozřejmě, až je všechny propustí z nemocnice, což bude ještě nějaký ten týden trvat.
„A co jsme měl dělat? Bylo jich osm. A navíc na mne jeden z nich vytáhl nůž. Myslíte snad, že jsem takový cvok, abych se vrhal na osm chlápků, z nichž nejmenší je o hlavu vyšší než já?“
Tak tímhle to vždycky končilo. Nikdo nemohl jít k soudu s obviněním, že jsem bezdůvodně zaútočil na značnou přesilu o hodně silnějších ubohých pocestných, zvlášť když ti pocestní jsou vyhlášení rváči. A tohle měl Zuřivý Dick Tracy vždy pouze jedinou odpověď.
„Zmiz odsud.“
A je to.
* * *
Život je plný překvapení. Někdy se stává, že vám v tu nejneočekávanější chvíli provede něco opravdu ošklivého a vy nemůžete dělat nic jiného než na něj nadávat. Stejně tak ta rvačka měla nečekanou dohru. Jeden z těch skinheadů totiž na svá zranění zemřel a jeho otec se ukázal být pěkným pracháčem. Rozhodl se, že mne za to dostane za mříže. Odněkud vyhrabal, že jsme vyhrál pár titulů v bojových uměních po celém světě a založil na tom celý případ. A protože byl opravdu hodně bohatý a tím pádem měl i velkou moc, odsoudili mne. Protože ovládám chvaty které mohou být smrtící, stala se ze sebeobrany vražda prvního stupně a poslali mne do tý nejhorší díry kterou mohli v celé republice najít.
Na sedm až deset let.
* * *
Přišel jsme tím o všechno, co jsem měl. O svůj život, který se mi poměrně zamlouval, ztratil jsem naději dodělat školu, i když výsledky v ní stejně žádný zázrak nebyl, a většina mých přátel se ke mne odmítala znát. Na vlastní kůži jsem tak poznal, že rčení „v nouzi poznáš přítele“ má opravdu svou hloubku. Je to smutné, když zjistíte, že jste vlastně žádné přátele neměli. Byl jsem tehdy v dost vražedné náladě,. Když jsme narazil ve své cele na jednoho šaška, který seděl za těžké ublížení na zdraví a myslel si že si se mnou může dělat co chce jen proto, že je větší, rovnou jsme mu jich pár ubalil, aby poznal, že se mýlí. To mi vyneslo respekt ze strany vězňů a dva dny na samotce ze strany vězeňské služby. A protože mám od přírody konfliktní povahu, tak nebyly poslední. Postupně jsme si ale zvykal, a poněvadž jsem velmi často neměl co na práci, trávil jsem čas tím, co bych na svobodě nikdy neudělal, totiž začal jsem se o vlastní vůli a potom i s radostí učit jazyky a zdokonalovat se v matematice a fyzice. Ukázalo se, že zvláště pro matematiku mám velké vlohy, a brzy jsme se začal zabývat i těžkými příklady. A pak, najednou, mě zničehonic pustili.
* * *
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Už dávno jsme přestal počítat dny, abych věděl, kdy mne asi tak pustí. Nemělo to smysl. Nikdo za mnou nechodil, protože přátele jsem neměl a nechtěl jsem, aby mne rodiče viděli mezi těmi zjevy, co tam byly se mnou. Bylo mi dvacet, když mne zavřeli. Když jsem vězení opouštěl tak mi bylo osmadvacet. Nevěděl jsem co budu dělat, ale věděl jsem, kam můžu jít. Proto jsem šel za rodiči. Čekalo mne bouřlivé přivítání, dokonce i bratr si udělal čas a přijel se podívat, jak se mám. Nechtěl jsem žít z toho co mi dávali rodiče, a tak jsme si našel práci v jednom skladu. Vydělal jsme tak aspoň nějaké peníze a zároveň jme si podal přihlášku na matematicko-fyzikální fakultu, obor užití počítačů ve vědě a technice. Díky mým studiím ve vězení mi to šlo skoro samo, a školu jsem vítězně zdolal s vyznamenáním. Zároveň jsem tam potkal tu nejhezčí a nejroztomilejší bytost, jakou jsem kdy viděl. Asi jsem se jí taky líbil, protože kdy jsem ji pozval na večeři, přijala to. Do restaurace jsem přišel o půl hodiny dřív a sedl jsem si schválně tak abych ji viděl přicházet a mohl se kochat pohledem na ni. Přemýšlel jsme o tom, co jí řeknu o sobě a o své minulosti. Teď mám za sebou vysokou, dostal jsme nabídku na dobře placenou práci u renomované firmy a všeobecně vzato jsem úspěšný mladý muž. Ale měl jsme za sebou bouřlivou minulost a osm let strávených ve vězení. Jak jí to jen říct?
Támhle jde. Nádherná jako vždy. A já, aspoň pro tuto chvíli, jsem hodil za hlavu úvahy o tom, jak říci někomu, že jste vlastně propuštěný trestanec. Ona je tady a to je to jediné na čem záleží. Vždyť ono to nakonec nějak dopadne.
Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Otočil jsem se, abych se podíval kdo to je, a uviděl jsem vysokou postavu. S holou lebkou.
„Nemáš oheň?“
Sdílet

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.